Tajemství hřebene - úryvky

Ukázky z povídky Tajemství hřebene, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována nálezem téměř kompletního hřebene z období, kdy naše území obývali Germání a Římská říše dosahovala až k našim hranicím. 
Položila jsem si otázku: Kdo byla dívka nebo žena, které hřeben patřil? A jaký asi mohl být její osud?
Možná to bylo zrovna takto...

Sigila seděla na dřevěné lavici a pečlivě si česala vlasy. Hřebenem z parohu zdobeným vyrytými tečkami, který jí zůstal po matce. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil její strýc. Hagan byl vysoký, statný muž s tváří, která vždy vyjadřovala jediné – výhru, nebo ztrátu.

Bratři na cestě - úryvky

Ukázky z povídky Bratři na cestě, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována stavovským povstáním a bitvou na Bílé hoře... Mořické panství v té době patřilo Bedřichu Vilému ze Žerotína, který měl štěstí. Popravy byl ušetřen, ale přišel o své državy, vč. Mořic. Z těch dob nejsou žádné dokumenty o prostém lidu, ale je více než jisté, že i z Mořic bylo pár mužů odvedeno aby bojovali na straně českých stavů. Kolik jich odešlo? A kolik z nich se vrátilo? V postavách Jana a Jiřího jsem chtěla připomenout jejich osudy a uctít jejich památku.

 

Ves se ztišila, když k ní od silnice zamířila trojice jezdců. Jeden měl šedou halenu, druhý kord u boku a třetí, ten s ptačím nosem a pergamenem v ruce, sesedl už u fary. V patách jim šel hajný – místní, ale s tvrdýma očima. Lidé se stáhli, ženy chytly děti a muži hleděli do země. Už i sem se doneslo, že v Olomouci se něco chystá, že šlechtici se bouří, že země půjde proti císaři. Dosud to bylo tak vzdálené… Ale teď… Verbíři jsou tu. Přišli vybírat krev pro panský marš.

Síla slova - úryvky

Ukázky z povídky Síla slova, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována křížem u hřbitova, o němž lidé léta věřili, že byl zasazen na památku Cyrila a Metoděje. Dnes víme, že pravda je jiná, ale to, že se kříži říká Baba naznačuje, že na pověsti by mohlo být zrnko pravdy. Tak se totiž skutečně říkalo křížům na místech, kde se věrozvěsti zastavili. Původní kříž nejspíš zmizel, proměnil se v hromádku písku... Ale pověst žila dál.

 

Dým stoupal z kamenných pecí, psi štěkali a děti honily slepice kolem studny. Nad tím vším se zvedala dřevěná tvrz vladyky Ctirada – muže, jenž byl v očích vesničanů víc než pánem. Byl jejich ochráncem, soudcem, hlasem předků…

Věděl, co se ve světě děje – nebo alespoň tušil víc než ostatní. A právě teď, v tichu, jež předcházelo slavnosti, vážil zprávy, které k němu přišly z jihu.

Mluvily o knížeti Rostislavovi, který se postavil proti franským kněžím a jejich latině, a hledal jiné, kteří by mohli lidu přinést slovo Boží – ale v řeči, které rozumí. A prý se dva takoví našli. Bratři z dalekého východu, učenci a mniši, nesoucí knihu a písmo pro slovanský lid.

Kámen v hlubinách - úryvky

Ukázky z povídky Kámen v hlubinách, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována nálezem pazourku z mladší doby kamenné - jediného artefaktu z této doby dosud nalezeném na území naší obce.  

 

Ruce měla jemné, ale pevné. Když ho brala za paži, aby se podívala na ránu, sykl – ne z bolesti samotné, spíš z překvapení, že se jí nebrání. Ještě před pár dny by nedovolil nikomu se tak přiblížit. Jí teď dovolil všechno.

Z váčku u pasu vytáhla drcené listy. Voněly štiplavě, pryskyřičně. Bez slova mu je přitiskla na zranění, kde je jednou rukou přidržovala, zatímco druhou utrhla snad největší lupen, na který z místa dosáhla. Přikryla s ním ránu i s bylinkami a přichytila tenkým provázkem spleteným ze stébel trávy, který bůhvíodkud vylovila.

Rozhodnutí

Franc s Jendou zůstali sami. Ostatní kluci šli pro vodu, někdo další byl na hlídce. Přehazovali pytle se střelivem za stanem, když mezi hlínou a kamením zahlédli zmuchlaný papír. Franc se sehnul, narovnal ho a podal Jendovi. „Zase jeden.“
Jenda ho rozložil a četl nahlas, ale tiše, skoro šeptem:

„Vojíne český – vojíne slovácký!
Neslyšíš písně: Kde domov můj? Odhoď zbraně a přejdi řeku!
Tvoji bratři od legie Tě očekávají.“

U řeky

Bylo mu deset. Ten rok poprvé dostal vlastní škrpály – žádné po bráchovi, ale nové, tvrdé, neohnuté. Šoupal v nich nohama po chodníku a tvářil se, že mu nevadí, jak ho dřou. V létě se přece nebrečí. V létě se běhá, skáče a chodí až tam, kam se dospělí nedívají.

Šel ulicí, z dlažby sálalo horko a téměř všude byla okna dokořán. U mostu zabočil na pěšinu na nábřeží. Hluk města zůstal za ním, domy ustoupily nízké trávě a mezi křovím líně tekla řeka. Klidná hladina uměla klamat – vypadala měkce, skoro jako hedvábí. Ale pod ní proud zatahoval jako neviditelná ruka.

Na Piavu a zpět (1. část)

Pokus o beletrizovanou rekonstrukci válečných let mého pradědečka. Částečně vycházím ze známých faktů, část je domyšlená na základě dobových zvyklostí a všeobecných informací o průběhu války, zbytek je moje vlastní fantazie.

Byl začátek května roku 1916. Louky za Snovídkami začínaly kvést žlutě a bíle, po deštivém týdnu se konečně otevřelo nebe. Franc seděl u stolu s matkou, pil meltu a prsty si hladil ztvrdlé mozoly z jarní orby. Dům byl tichý. Od chvíle, kdy Pepík zmizel na ruské frontě, se u nich mluvilo málo a šeptem.

Dveře zarachotily, když je otevřel obecní posel. Četník. Beze slova. Vešel, položil na stůl obálku a kývl. „Z rozkazu c. a k. vojenského velitelství. Dne patnáctého května se má pan František Kyša. dostavit k odvodnímu řízení v Brně.“

Útěk za svobodou

Píše se rok 1690. Nad srbskými vesnicemi se znovu stahují temná mračna. Po několika letech naděje, kdy Habsburkové osvobodili část Balkánu zpod osmanské moci, se situace obrací. Válka s Francií nutí císaře Leopolda stáhnout vojsko zpět za Dunaj. V kraji, kde vládla naděje a vděčnost za svobodu, se rozléhá tichý strach. Lidé vědí, co znamená návrat Turků. Ne z doslechu – ale z paměti.

Když se ten večer všichni po práci sešli doma, seděl starý otec rodiny na lavici shrbený, ale s pohledem pevně upřeným do ohně. „Viděl jsem, co udělali posledně,“ mluvil tiše, ale neústupně. „Vraceli jsme se po týdnech v lesích, vesnice vypálená, ženy odvlečené. A můj bratříček – měl osm let – odvedli ho. Nikdy jsme ho už neviděli. Ty jejich prokleté janičářské školy...“ Odmlčel se, ale pak pohlédl na dvouletého vnuka, který si hrál na podlaze u jeho nohou. „Jiří, nechceš přece, aby tohle čekalo i jeho. A ty, Štěpáne – co vaše Kateřina?“

Čarodějnice Kiška

Vypráví se, že kdysi, v Bohuslavicích, žila žena jménem Anna Kišová. Byla to tichá, zamlklá žena, kterou málokdo viděl na návsi jinak než se džberem v ruce nebo s šátkem staženým hluboko do čela. Její muž, Jan Kiša, byl váženým hospodářem.

Jak u Kišů na Velký pátek hořely peníze

Byl Velký pátek, ticho a skromnost naplňovaly chalupu Kišových. Na stole, přikrytém bílým svátečním ubrusem, hořela tenká vosková svíčka – jediný zdroj světla, neboť ani kamna se toho dne nezatápěla. Děti byly poslané spát dříve, hospodář i hospodyně tiše posedávali u stolu, přemítali o výdajích a těžké době.