U řeky

Bylo mu deset. Ten rok poprvé dostal vlastní škrpály – žádné po bráchovi, ale nové, tvrdé, neohnuté. Šoupal v nich nohama po chodníku a tvářil se, že mu nevadí, jak ho dřou. V létě se přece nebrečí. V létě se běhá, skáče a chodí až tam, kam se dospělí nedívají.

Šel ulicí, z dlažby sálalo horko a téměř všude byla okna dokořán. U mostu zabočil na pěšinu na nábřeží. Hluk města zůstal za ním, domy ustoupily nízké trávě a mezi křovím líně tekla řeka. Klidná hladina uměla klamat – vypadala měkce, skoro jako hedvábí. Ale pod ní proud zatahoval jako neviditelná ruka.

Vláďa to místo znal. S kamarády tam chodíval často. Házeli kameny nebo šťouchali klackem do naplaveného dřeva. Dnes šel sám, jen tak. Slunce pralo do zad.

Zrovna sbíral placák vhodný k hodu, když to uslyšel.

Ne výkřik, spíš náhlé škubnutí ticha. Šplouchání, tiché volání o pomoc. Otočil se. O pár metrů dál zápasil s vodou kluk. Nebyl cizí – poznal ho hned. Malý Vašík ze sousedství. Ten, co měl pořád rukávy moc dlouhé a jednou mu donesl ztracenou propisku.

Vašík se marně snažil držet nad vodou. Zřejmě uklouzl. Možná chtěl přejít mělčinu, ale proud byl silnější, než čekal. Vláďa neváhal. Strhl si košili a skočil do vody – ne z hrdinství, ale protože tam nikdo jiný nebyl.

Proud ho okamžitě stáhl. Voda byla ledová. Ale podařilo se mu kluka zachytit a dotáhnout ke břehu. Oba lapali po dechu, když se vyškrábali zpátky na náplavku. Vašík kašlal a plakal.

„Už je to dobrý. Běž domů,“ řekl mu Vláďa. A pak se zvedl a šel pryč. Nechtěl, aby ho někdo viděl.

Doma mlčel. Otec si všiml, že má mokré nohavice, ale neptal se. Jen zabručel něco jako: „Zase jsi lezl, kam nemáš.“ Vláďa přikývl a převlékl se.

O několik dní později přišlo psaní. Otec roztrhl obálku nožem na chleba. Předvolání. Městský úřad, podepsané, orazítkované. Muselo v něm být jméno „Vladimír“, protože se zvedl vítr ještě dřív, než přišla večeře.

Výprask byl krátký, ale důkladný. Otec měl vždycky přesnou ruku a v očích pohled, který se nedal přemluvit. „Co jsi zase proved, ty zatracenej kluku?“ hlesl, ale nečekal odpověď.

Na radnici šel otec s těžkým krokem, jak člověk jde do hanby. Vláďu vzal s sebou. Držel ho za paži tak pevně, že mu zůstaly červené otisky.

Uvnitř je přijal úředník v černém kabátě. Byl tam ještě jeden muž, možná starosta. Ptali se na jméno. Na to, co se u řeky stalo. Pak přišlo potřesení rukou a stříbrný tolar, vytažený z černé krabičky, lesklý a těžký.

„Za statečnost,“ řekli.

Cestou domů mlčeli. Otec držel tolar v dlani, jako by vážil víc než celé město.

Až večer, když byl dům tichý a z oken foukal letní vzduch, stál otec chvíli za Vláďovými zády. Bez slova mu položil ruku na hlavu – těžkou, mozolnatou. A pak tiše řekl:

„Ne každej by do té vody skočil.“

Tolar schoval do spodní zásuvky kredence, pod vyšívaný ubrus. Vláďa ho už nikdy nedržel v ruce. Ale věděl, že tam je.

Až do války. Až do dne, kdy se domy otřásly a okna vyletěla z rámů. Sirény zněly dlouho a nic už nebylo jako dřív.

Kredenc zmizel. I s ubrusem, i s tolarem, i se vším, co se nedá nahradit.
Zůstal jen příběh. Vzpomínka, která se občas vyprávěla, když se rodina sešla...