Kámen v hlubinách - úryvky

Ukázky z povídky Kámen v hlubinách, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována nálezem pazourku z mladší doby kamenné - jediného artefaktu z této doby dosud nalezeném na území naší obce.  

 

Ruce měla jemné, ale pevné. Když ho brala za paži, aby se podívala na ránu, sykl – ne z bolesti samotné, spíš z překvapení, že se jí nebrání. Ještě před pár dny by nedovolil nikomu se tak přiblížit. Jí teď dovolil všechno.

Z váčku u pasu vytáhla drcené listy. Voněly štiplavě, pryskyřičně. Bez slova mu je přitiskla na zranění, kde je jednou rukou přidržovala, zatímco druhou utrhla snad největší lupen, na který z místa dosáhla. Přikryla s ním ránu i s bylinkami a přichytila tenkým provázkem spleteným ze stébel trávy, který bůhvíodkud vylovila.

„Děkuji“ zašeptal Tarn a pokusil se pousmát.

Dívka neodpověděla. Ani se neusmála. Jen se dál věnovala jeho zraněním, soustředěně omývala šrámy vodou,  jako by každé vlákno jejího těla bylo upnuté na jedinou věc: pomoci.

„Jak ti říkají?“ zeptal se tiše.

Zvedla oči. Zastavila se. Chvíli na něj jen hleděla. Pak si přiložila prst na ústa a lehce zavrtěla hlavou.

„... nemluvíš?“ pronesl opatrně. Nebyl si jist, zda gesto správně pochopil.

Tentokrát lehce kývla. Oči se jí zaleskly. Tarn pochopil. Byla němá. A přesto – kolik toho už řekla beze slov.

Mlčky sáhl po pramínku jejích vlasů, který jí sklouzl přes čelo. Opatrně jí ho zastrčil za ucho. „Můžu ti dát jméno já?“

Stará šamanka zvedla hlavu. Oči jí potemněly. „Přichází voda,“ vydechla. Cítila to v kloubech, ve starých kostech, v ševelení trávy. Bylo třeba jednat.

Bez váhání zamířila do středu osady. Hlasem, který navzdory jejím létům měl sílu rozkazu, svolala lid. Zatímco ženy přinášely obětiny a muži stavěli posvátný kruh z větví a kamenů, šamanka pátrala pohledem mezi tvářemi. Její zrak padl na Yku. Ukázala na ni prstem a řekla: „Ona. Umí rozmlouvat s bohy.“ Nikdo nezapochyboval.

Yka polkla nasucho. Všichni se jí klaněli, Oči plné naděje hleděly právě na ni. Cítila tlak — ne zvenčí, ale uvnitř. Srdce jí bušilo, ruce se chvěly. Věděla, že není vyvolená. Žádné hlasy bohů neslyšela. Ani k nim svými písněmi nepromlouvala. Přesto — kývla.

Stařena k ní přistoupila, položila jí dlaň na čelo a zašeptala slova povzbuzení: „Bohové slyší jinak. Tvé mlčení je jim bližší než naše hlasitá slova.“

Yka beze slova přikývla, vzala z šamančiných rukou obětní květiny a vykročila k vodě.

V tichu, které nastalo, bylo slyšet jen šplouchání vody a dech větru v suchém rákosí. Sestupovala pomalu, téměř slavnostně, k místu zvanému Srdce vod. Tam, kde se do jediné tůně slévaly tři prameny — řeka, potok a přítok z lesů — vznikalo něco víc než jen vodní tok. Hloubka, která dýchala sama za sebe. Temná a tichá. Celý kmen stál v kruhu opodál. Jen buben zněl, jako vzdálený tlukot srdce.

Vstoupila do vody.

V podvečer seděl Tarn na kameni u okraje tábořiště, kde se večer lidé scházeli kolem ohně. Teď tu bylo ticho. Jen vítr čeřil vysokou trávu a z dálky nesl tlumený hovor příprav. Pazourek je pryč. Dlouho o něm přemýšlel. O cestě, kterou kvůli němu urazil. O rituálech, o snech, které měl. Měl ho donést na místo, kde bude moci sloužit bohům — ale možná, možná to nebylo cílem. Možná mu pazourek neměl ukázat cestu, ale směr. Možná to vůbec nebyl kámen, co měl být donesen na určené místo.

Hleděl k místu, kde se říkalo Srdce vod. Teď se všechny toky spojily v jedno veliké jezero. Věděl, že velká voda opadne.  Ale jednou se zase vrátí. Vždycky se vrací. A lidé se obrátí k tomu, co znají…

Knihu je možné zakoupit v e-shopu vydavatele.

Pokud chcete o knize vědět víc, tak sledujte FB stránku knihy, kde s fanoušky sdílím informace, úryvky a další zajímavosti z mé tvorby.