Bratři na cestě - úryvky

Ukázky z povídky Bratři na cestě, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována stavovským povstáním a bitvou na Bílé hoře... Mořické panství v té době patřilo Bedřichu Vilému ze Žerotína, který měl štěstí. Popravy byl ušetřen, ale přišel o své državy, vč. Mořic. Z těch dob nejsou žádné dokumenty o prostém lidu, ale je více než jisté, že i z Mořic bylo pár mužů odvedeno aby bojovali na straně českých stavů. Kolik jich odešlo? A kolik z nich se vrátilo? V postavách Jana a Jiřího jsem chtěla připomenout jejich osudy a uctít jejich památku.

 

Ves se ztišila, když k ní od silnice zamířila trojice jezdců. Jeden měl šedou halenu, druhý kord u boku a třetí, ten s ptačím nosem a pergamenem v ruce, sesedl už u fary. V patách jim šel hajný – místní, ale s tvrdýma očima. Lidé se stáhli, ženy chytly děti a muži hleděli do země. Už i sem se doneslo, že v Olomouci se něco chystá, že šlechtici se bouří, že země půjde proti císaři. Dosud to bylo tak vzdálené… Ale teď… Verbíři jsou tu. Přišli vybírat krev pro panský marš.

Jan se narovnal, ale zůstal stát. Se starostí v očích pohlédl na bratra. Oba věděli, co to znamená. On sám by mohl být ušetřen - má rodinu. Ale Jirka?... Jiří si olízl rty, zamžoural a sklopil oči k zemi. Šance, že se tomu vyhne, je mizivá, přesto doufal…

„Kůžička Jan,“ přečetl písař nahlas. „Kůžička Jiří.“

Jan stiskl zuby, páni si pamatujou. Jiří zbledl.

Zítra se to semele. Ale dnes... dnes ještě všichni dýchali.

Ráno bylo studené a klidné. Příliš klidné. Mlhy se rozestoupily, řady se formovaly. V dálce – císařské bubny. A pak to začalo. Ne náhle. Ne dramaticky. Jen vlna, která se zvedla a pohltí vše.

První výstřely třeskly nad polem jako vítr před bouří. Pak se všechno rozpadlo. Některé oddíly se rozprchly bez boje. Jiné, jako ta Valentův, zůstaly stát – ztuhlé, ale pevné. Valenta běhal mezi nimi.

„Držte řadu! Pozor na křídlo! Tady se ještě bojuje!“

Vše kolem byla mlha, hluk, hlína, křik. Bitva se lámala. Hlasy se ztrácely v prachu a křiku.

Dveře tiše vrzly. Jiří vešel. Bez pohledu. Beze slova. Položil na stůl kus chleba, hliněný džbán s vodou, zábal v plátýnku. Pak se otočil ke kachlovým kamnům a přiložil dvě polínka. Ticho bylo těžké. Ne studené – jen přeplněné tím, co se včera nepodařilo říct lépe. 

Jan sledoval jeho pohyby. Oči měl zamlžené, ale ne únavou, ačkoliv ani on toho v noci moc nenaspal. Po chvíli řekl tiše:

„Nemusíš to dělat.“
Jiří se neotočil.
„Vím.“

Další chvíli mlčeli oba. Pak Jan sklonil hlavu, jako by to říkal spíš sobě než bratrovi:

„Musíme odsud pryč. Ty stěny v nás ubíjí poslední zbytky rozumu.“
Jiří se otočil. Ve tváři neměl únavu, ale klid. A pak, skoro neznatelně kývl:
„Zabalíme. Třeba hned, jestli jsi připravený.“

Knihu je možné zakoupit v e-shopu vydavatele.

Pokud chcete o knize vědět víc, tak sledujte FB stránku knihy, kde s fanoušky sdílím informace, úryvky a další zajímavosti z mé tvorby.