Píše se rok 1690. Nad srbskými vesnicemi se znovu stahují temná mračna. Po několika letech naděje, kdy Habsburkové osvobodili část Balkánu zpod osmanské moci, se situace obrací. Válka s Francií nutí císaře Leopolda stáhnout vojsko zpět za Dunaj. V kraji, kde vládla naděje a vděčnost za svobodu, se rozléhá tichý strach. Lidé vědí, co znamená návrat Turků. Ne z doslechu – ale z paměti.
Když se ten večer všichni po práci sešli doma, seděl starý otec rodiny na lavici shrbený, ale s pohledem pevně upřeným do ohně. „Viděl jsem, co udělali posledně,“ mluvil tiše, ale neústupně. „Vraceli jsme se po týdnech v lesích, vesnice vypálená, ženy odvlečené. A můj bratříček – měl osm let – odvedli ho. Nikdy jsme ho už neviděli. Ty jejich prokleté janičářské školy...“ Odmlčel se, ale pak pohlédl na dvouletého vnuka, který si hrál na podlaze u jeho nohou. „Jiří, nechceš přece, aby tohle čekalo i jeho. A ty, Štěpáne – co vaše Kateřina?“
Mladí muži mlčeli. To, co doposud vypadalo jako nejistá budoucnost, se najednou změnilo v hrozbu. A jejich otec, muž, který celý život téměř neprosil, je teď žádal – aby odešli. Ne pro sebe, ale pro děti. „Já s matkou tu zůstanu. Jsem už starý a chci umřít doma. Cesta je dlouhá, víc než pár dní bychom nevydrželi. Ale vy... vy se musíte zachránit.“
A tak se zrodilo rozhodnutí, které změní osud rodu: opustit domov, pole, přátele, dokonce rodiče. Odejít dřív, než bude pozdě.
V následujících dnech se v domě Kišových potichu, ale neúprosně chystalo na cestu. Rodiče dali synům, co mohli – pár pytlů sušeného ovoce, chléb, lněné plachty, teplé kabátce po dědečkovi. Růžena s Annou zašívaly vaky z hrubého plátna, aby unesly všechno, co šlo vzít.
Když pak otec přivedl z chléva jejich kozu, dojalo to i mlčenlivého Jiřího. „Otče, tu si nemůžeme vzít. Vždyť tě s matkou živí…“ Ale stařec jen zavrtěl hlavou. „Myslíš, že by nám ji nechali? Turci seberou všecko, i tu poslední kůrku. A vám aspoň dá trochu mléka pro děti.“ Chvíli pak zůstali stát tři muži – otec a jeho dva synové – každý s rukou na hrubé srsti zvířete, v tichém, nevysloveném porozumění.
Jiří si přehodil těžký vak přes rameno. Do jedné ruky vzal hůl, druhou pevně svíral ruku svého syna, který ještě plně nechápal, co se děje. Stále se ohlížel a vesele mával babičce a dědečkovi. Když si povšiml, že babička pláče, chtěl se otci vysmeknout a běžet ji utěšit. Ale otec ho držel pevně.
...šli. Cestička se stáčela mezi políčky a vinicemi, až se za posledními domky jejich vesnice ztratila v krajině, která byla stejně cizí jako nejistá. Jiří držel synka pevně za ruku, Štěpán vedl kozu na provaze, Růžena si nesla v šátku Kateřinu, a Anna kráčela tiše vedle, s očima upřenýma do země.
O několik dní později došli ke sboru habsburských vojáků, kteří zvolna ustupovali k Dunaji. Byli unavení, obnošení, ale stále organizovaní. U skupinky uprchlíků, která se k nim přidala dříve, stáli dva jezdci a zapisovali nové příchozí. Nešlo o žádné oficiální zařazení – šlo o ochranu, o příležitost jít s ozbrojenými muži, kteří znali cestu, vyjednali přechody přes brody, odrazili přepadové bandy, a aspoň trochu zajišťovali pořádek.
„Zůstávejte stranou od vojáků,“ poradil jim jeden z postarších sedláků, který měl již několik dní náskok. „Mají hlad a špatnou náladu. Když bude nejhůř, raději jim dejte kus chleba nebo trochu mléka než slovo proti.“
A tak oba bratři s rodinami šli – bok po boku s ostatními, ve dne po zablácených cestách, v noci se tísnili kolem ohniště s dalšími rodinami, které prchaly stejně jako oni. Malý chlapec se první večer ptal, proč nespí doma, ale jeho otec mu jen přitiskl dlaň na čelo a šeptal, že jdou na pouť, dlouhou pouť do kraje, kde jsou zlatá pole a dobré srdce lidí. Kateřina se probudila a spustila svým měkkým, dětským hlasem pláč, který se nesl tmou jako ozvěna domova, který byl už teď příliš daleko.
Už třetí noc spali pod širým nebem, v mělkém údolí u potoka, kde byla tráva ještě vlhká po dešti. Vojáci se utábořili opodál, u strážních ohňů se tiše bavili v němčině a maďarštině, ale mezi nimi a uprchlíky vládla mlčenlivá dohoda – klid, pokud každý ví, kde je jeho místo.
„Vzpomínáš, jak jsme jako kluci chodili přes les na trh?“ oslovil bratra, který seděl o kus dál.
Jiří se pousmál. „Jo. Ty ses vždycky loudal. A pak ses hádal, že neseš těžší vak.“
Na chvíli se oba zasmáli – poprvé od odchodu z domova. V ten okamžik byli znovu jen bratry, nikoli vůdci rodiny, uprchlíky nebo ochránci. Vedle nich spal malý chlapec, stočený do klubíčka, stále ještě ne zcela chápající, že všechno, co znal, zůstalo za nimi. Jeho dech byl klidný, i když tvář měl umazanou od prachu a slz.
„Otec měl pravdu,“ řekl pak tiše Jiří. „Byli jsme blázni, že jsme váhali.“ Štěpán přikývl. „Jsme naživu. A oni taky.“ Podíval se k ženě a dcerce. „To je teď to nejdůležitější.“
Vítr šuměl ve větvích nad nimi a z dálky se ozvalo štěkání psa. Zítra budou pokračovat – nikdo nevěděl přesně kam, jen že směrem na sever. Ale dnes večer měli chvíli pro sebe, tiché zastavení uprostřed rozbouřeného světa.
Následující týdny se změnily v jeden dlouhý pochod. Každý den začínal stejně – s prvním světlem balili věci, chlapec neochotně vstával, koza mečela a ženy si tiše podávaly šátek s Kateřinou. Šli deset, dvanáct, někdy i patnáct kilometrů denně, když byla cesta pevná a počasí přálo. Ale častěji stáli v blátě, čekali na přechod přes řeku nebo se schovávali před vojáky či deštěm.
Nejprve míjeli kopcovité kraje jižního Srbska, kde se údolí měnila v mlžné průsmyky. Nocovali u opuštěných salaší, u kamenů značených starými znameními. Když konečně překročili Dunaj u Bělehradu, měli pocit, že něco skončilo – a zároveň že teprve začíná.
Vojvodina je přivítala rovinou – nekonečnou, únavnou, ale úrodnou. Míjeli městečka se slámou na střechách, vinice, mokřiny s volavkami, sedláky, kteří hleděli nedůvěřivě. Někdy se přidaly jiné rodiny, jindy naopak někoho ztratili. Malý chlapec se v prachu učil chodit rychleji, ale taky se méně smát.
V Maďarsku cesta zpomalila. Na polích ještě ležel sníh, v lesích bylo vlhko, děti kašlaly. Někteří muži ze skupiny si stěžovali na horečky, staré ženy zůstávaly pozadu. Ale oni šli dál – s každým krokem víc tiší, unavenější, ale odhodlaní. Jiří nosil synka, když usínal v chůzi, a Štěpán mlčky vedl kozu, která se i přes únavu držela.
Změna přišla nenápadně. Chlapec byl unavenější než obvykle, méně se ptal, nechtěl jíst. Jiří si toho všiml jako první – přičítal to nachlazení, přešlapování v ranní rose, možná prach, možná únava. Ale další den už hoch nemohl jít vůbec. Tiše ležel v otcově náručí, hlavu měl těžkou, dech mělký. - 8 - Tři dny ho Jiří nesl. Přes polní cesty, přes brody, přes tábořiště, kde nikdo neměl čas se zastavit. Štěpán kráčel mlčky vedle něj, ženy plakaly potají. Jedině Kateřina spala, zabalená v šátku, s hlavou nakloněnou k matčině srdci.
Třetí večer už chlapec nemluvil. Jeho oči byly skelné, rty suché. K ránu se tiše zachvěl – a pak se jeho tělo zklidnilo navždy. Bez vzlyku, žádné drama – jen náhlé ticho. Jiří to věděl dřív, než ho kdokoli stihl upozornit. Držel ho dál, ještě dlouho.
Pohřeb byl rychlý. Malý hrob u kořenů vrby, obložený kameny, zabalený do plátna, bez zpěvu, jen malý dřevěný křížek označoval místo jeho spánku. Nikdo neměl sílu mluvit, čas běžel dál a skupina musela pokračovat. Vojáci nečekali, zima se vracela a hlad nutil jít.
Ale bolest zůstala. V noci, když vše ztichlo, ozýval se tichý pláč. Ne vždy hlasitý – někdy to byl jen vzlyk utopený v kabátě, jindy náhlé odmlčení u ohně, oči upřené někam, kde už nikdo nestál.
Jiří se změnil. Mluvil méně, hlídal Kateřinu s novou úzkostí. Rány těla se hojí – ale srdce potřebuje více času. I Anna změnila. Tichá bolest ji doprovázela každým krokem, každým ránem, kdy se probudila a nezaslechla známý dětský hlas. Ale místo toho, aby se ztrácela ve smutku, upnula svou lásku a pozornost k neteři Kateřině. Pomáhala Růženě s péčí o děvčátko – nosila ji, kolébala, zpívala jí písně, které kdysi šeptala vlastnímu chlapci. Dětský úsměv a drobné ruce, které se k ní natahovaly, jí pomáhaly překonávat prázdnotu. V každém jejím pohybu cítila smysl – ne nahrazení, ale pokračování. Něco z jejího syna žilo dál – v péči, v něžnosti, v naději.
Jiří zastavil a sundal si vak z ramen. Dýchal zhluboka, ne z únavy, ale z něčeho jiného – z pocitu, že tohle místo se vrylo do jeho hrudi dřív, než do něj vkročil. Vedle něj se zastavila i Růžena, pohladila Kateřině tvář. „Vidíš, jak je tu krásně?“ zašeptala. Děvčátko, teď už téměř roční, se rozhlíželo tiše, snad vnímala změnu.
Štěpán si dřepl na paty a zíral dolů. „To už není jen další vesnice. Tady… tady bych uměl zůstat,“ pronesl tiše. Anna se k němu sklonila. „Vypadá to tu jako doma. Jen... klidnější.“
Chvíli mlčeli. Pod nimi se zvedal ranní kouř z komínů, na protější stráni se leskly řádky vinohradů, přesně srovnané, táhnoucí se až k obzoru. Jiří sklonil hlavu. „Dál už nepůjdeme,“ řekl nakonec pevně. „Dál je jen cizota. Tady to končí. Tady… může něco začít.“
A tak tam stáli – ne jako běženci, ale jako lidé, kteří přežili a rozhodli se znovu zakořenit. Bez fanfár, bez vítání. Jen s tichem, ranním sluncem a vírou, že vše zlé už je za nimi. Před nimi se rozprostírala krajina, která stane domovem nejen jim, ale i jejich potomkům.
 |
| TM KB 7/25 - Zeměpis |
Žádné komentáře:
Okomentovat