Jenda ho rozložil a četl nahlas, ale tiše, skoro šeptem:
„Vojíne český – vojíne slovácký!
Neslyšíš písně: Kde domov můj? Odhoď zbraně a přejdi řeku!
Tvoji bratři od legie Tě očekávají.“
Chvíli bylo ticho. Jenda leták stočil do malé ruličky, vytáhl z kapsy cigaretu, zapálil ji právě tím papírem a nechal ho dohořet. Popel rozmáčkl podrážkou do bláta.
„Myslíš, že tam fakt jsou?“ zeptal se Franc, když Jenda vyfoukl první oblak kouře.
„Myslím, že jsou,“ odpověděl prostě. „A možná mezi nima i Bohouš.“
Franc se zamračil, zastrčil ruce do kapes. „To by byla svinská náhoda.“
Jo.“ Jenda přikývl a potáhl z cigarety. „Ale ve válce je svinská náhoda skoro jistota.“
Opřeli se o stoh pytlů, oba mlčeli. Z dálky doléhal hluk z kuchyně, někde za táborem zakokrhal kohout.
„Přemýšlel jsi…“ začal Jenda a pak se odmlčel. „Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys přešel?“
Franc si ho chvíli mlčky měřil. „Jo. Ale jestli to někdy udělám, půjdu sám.“
„Taky si myslím,“ přikývl Jenda. „Ve dvou bychom byli moc nápadní. Moc zranitelní.“
„Tohle si musí každej rozhodnout sám,“ řekl zamyšleně Franc.
„Jo,“ přikývl tiše Jenda. „Sám.“
Na chvíli se jejich pohledy setkaly. V té chvíli mezi nimi bylo porozumění, které nepotřebovalo další slova – oba věděli, že každý z nich nosí v hlavě stejnou myšlenku, ale ani jeden ji teď nevysloví.
Vojáci stáli seřazeni na volném prostranství. Fenrich stál před nimi, strnulý a bledý. V ruce držel složený papír, který dosud neotevřel. Vedle něj četař se stejně vážným výrazem ve tváři.
Všichni se nervózně ošívali. Cítili, že ve vzduchu visí něco těžkého. Fenrich konečně rozložil papír, nadechl se a začal číst. Hlas měl sice pevný, ale bylo vidět, že slova jdou ven těžko.
Na základě rozsudku polního soudu v Barbaranu byli dne 12. června 1918 pro velezradu odsouzeni k trestu smrti zastřelením tito vojáci:
Doskočil Josef, nar. 1889, 7.p.pl.
Kelbler František, nar. 1895, 11.p.pl.
Malík František, nar. 1892, 102.p.pl.
Němec František, nar. 1896, 12.dom.p.pl.
Pick Karel, nar. 1894, 21.p.pl.
Slovák Alois, nar. 1887, 3.p.pl.
Šmát František, nar. 1880, 33.stř.pl.
Zábranský Alois, nar. 1890, 33.p.pl.
Rozsudek byl téhož dne vykonán.
Všichni výše jmenovaní byli shledáni vinnými, že po zajetí dobrovolně vstoupili do nepřátelských legií a po zadržení se odmítli vrátit k plnění vojenské povinnosti vůči Jeho Císařskému Veličenstvu.
Tento rozkaz budiž přečten všem jednotkám.
Dočetl a zhluboka vydechl. Chvíli bylo ticho, jen někde vzadu zašustil vítr plátěnou střechou stanu. Fenrich složil papír, zasunul ho zpátky do desek a dlouze se zadíval na muže v řadách.
„Rozchod,“ zavelel stroze.
Zbraně cvakly, boty zadupaly, muži se pomalu rozcházeli. Nikdo se neodvážil nic říct.
Cestou z nástupu Jenda mlčky kráčel vedle France.
„Je mi jich líto,“ řekl nakonec tiše.
Franc jen přikývl, oči upřené na cestu před sebou. Myslel na poslední letáky… a na všechno, co teď začínalo nabývat jasnějších obrysů.
Po chvíli vydechl: „Víš co? Teď máme jistotu, že ty legie skutečně jsou…“
Slova zazněla jen tak, pro sebe, sotva slyšitelně.
Znovu se ponořil do vlastních myšlenek, nechal je plout. Jenda ho už nevyrušoval.
Ve stanu se posadil na slamník. Kolena objal rukama, pohled nepřítomně upřený před sebe. Myšlenky mu těkaly. Vracel se hlas Berty, když ho objímala před odjezdem: “Nehraj si na hrdinu, bráško.” Vzpomněl i na otce a jeho: „…není odvaha jít proti kulce na rozkaz… ale udělat, co je správné i když máš strach. Nechat se zabít kvůli pánům správné není!“
Z přemýšlení ho vytrhl Ludva. Podával mu hrnek s černou tekutinou a utrousil: „Co tu sedíš jak zmoklá slípka?“
Franc se na něj ani nepodíval.
„To nic. Jsem jen unavený.“
Zvedl hrnek a přičichl ke kávě. Pára mu stoupla k očím, ale ani nemrkl. Místo toho zavřel víčka a opřel hlavu o stěnu. Zůstal chvíli tak.
Pomalu upíjel.
Vedle něj ležela vytažená tornistra, rozvázaná. Zavrtal do ní rukou a vytáhl pár věcí.
První byly ponožky – silné, hrubě pletené, od Fanky. Voněly trochu jako domov. Trochu jako sklep. Obul si je, s klidem, pomalu, jako by šlo o běžné ráno někde v Litomyšli.
Pak sáhl pro šálu, rukavice a čepici. Držel je v klíně, chvíli. Otočil je v prstech, přešel očima přes šev, přes uzlíky, které poznával.
Potom je vrátil zpátky do batohu. Těch není třeba.
Otevřel balíček dopisů – pevně svázané provázkem, některé už potrhané od vlhka. Nečetl je. Jen vytáhl fotografii, tu poslední, z Vánoc. Rodina u stolu. Všichni - chybí jen on a Pepík. Přidal k ní čtyřlístek, vylisovaný na kousku kartonu, s kostrbatým nápisem „Pro štěstí“. Od Josefky. A nakonec vyšívaný kapesníček od Mařky. Tyhle tři věci si dal opatrně do náprsní kapsy. Nic víc.
Zbytek dopisů svázal zpět, položil na hromádku v tornistře. Podíval se ještě jednou do batohu, ale už nic dalšího nehledal.
Obul si boty, popřál klukům dobrou noc a uložil se. Noc byla dlouhá. Podřimoval a čekal až na něj přijde řada. V dálce štěkl pes. V hlavě mu běžely obličeje – Vláďa, Kuba, matka, sestry… A Pepík. Ztracený někde na ruské frontě. Žije? Nebo je už mrtev? A rozhodnutí…
Byla ještě tma. Ne ticho – fronta nikdy úplně nezmlkne – ale ten těžký, černý druh tmy, kdy ani měsíc nemá sílu proniknout přes mlhu.
Zatřesení ramenem a tiché šeptání:
„Hej, Franci,… Vstávej. Máš hlídku na čtyřce.“
Desátník, držel tlumené světlo. Nečekal na odpověď, jen kývl a šel budit dalšího.
Franc se hned probral. Protáhl se. Žádné dlouhé přípravy, na stráži spávali oblečeni. Stačilo jen zavázat boty, nasadit helmu a na rameno hodit pušku. Zkontroloval kapsy – suchý krajíc. Feldflaška. Nic víc.
Vyrazil. Beze slova, jen s rychlým pohledem na nebe. Tma byla hutná, měsíc ještě nevyšel. Mlha jako rozlité mléko.
„Je mi jich líto,“ řekl nakonec tiše.
Franc jen přikývl, oči upřené na cestu před sebou. Myslel na poslední letáky… a na všechno, co teď začínalo nabývat jasnějších obrysů.
Po chvíli vydechl: „Víš co? Teď máme jistotu, že ty legie skutečně jsou…“
Slova zazněla jen tak, pro sebe, sotva slyšitelně.
Znovu se ponořil do vlastních myšlenek, nechal je plout. Jenda ho už nevyrušoval.
Ve stanu se posadil na slamník. Kolena objal rukama, pohled nepřítomně upřený před sebe. Myšlenky mu těkaly. Vracel se hlas Berty, když ho objímala před odjezdem: “Nehraj si na hrdinu, bráško.” Vzpomněl i na otce a jeho: „…není odvaha jít proti kulce na rozkaz… ale udělat, co je správné i když máš strach. Nechat se zabít kvůli pánům správné není!“
Z přemýšlení ho vytrhl Ludva. Podával mu hrnek s černou tekutinou a utrousil: „Co tu sedíš jak zmoklá slípka?“
Franc se na něj ani nepodíval.
„To nic. Jsem jen unavený.“
Zvedl hrnek a přičichl ke kávě. Pára mu stoupla k očím, ale ani nemrkl. Místo toho zavřel víčka a opřel hlavu o stěnu. Zůstal chvíli tak.
Pomalu upíjel.
Vedle něj ležela vytažená tornistra, rozvázaná. Zavrtal do ní rukou a vytáhl pár věcí.
První byly ponožky – silné, hrubě pletené, od Fanky. Voněly trochu jako domov. Trochu jako sklep. Obul si je, s klidem, pomalu, jako by šlo o běžné ráno někde v Litomyšli.
Pak sáhl pro šálu, rukavice a čepici. Držel je v klíně, chvíli. Otočil je v prstech, přešel očima přes šev, přes uzlíky, které poznával.
Potom je vrátil zpátky do batohu. Těch není třeba.
Otevřel balíček dopisů – pevně svázané provázkem, některé už potrhané od vlhka. Nečetl je. Jen vytáhl fotografii, tu poslední, z Vánoc. Rodina u stolu. Všichni - chybí jen on a Pepík. Přidal k ní čtyřlístek, vylisovaný na kousku kartonu, s kostrbatým nápisem „Pro štěstí“. Od Josefky. A nakonec vyšívaný kapesníček od Mařky. Tyhle tři věci si dal opatrně do náprsní kapsy. Nic víc.
Zbytek dopisů svázal zpět, položil na hromádku v tornistře. Podíval se ještě jednou do batohu, ale už nic dalšího nehledal.
Obul si boty, popřál klukům dobrou noc a uložil se. Noc byla dlouhá. Podřimoval a čekal až na něj přijde řada. V dálce štěkl pes. V hlavě mu běžely obličeje – Vláďa, Kuba, matka, sestry… A Pepík. Ztracený někde na ruské frontě. Žije? Nebo je už mrtev? A rozhodnutí…
Byla ještě tma. Ne ticho – fronta nikdy úplně nezmlkne – ale ten těžký, černý druh tmy, kdy ani měsíc nemá sílu proniknout přes mlhu.
Zatřesení ramenem a tiché šeptání:
„Hej, Franci,… Vstávej. Máš hlídku na čtyřce.“
Desátník, držel tlumené světlo. Nečekal na odpověď, jen kývl a šel budit dalšího.
Franc se hned probral. Protáhl se. Žádné dlouhé přípravy, na stráži spávali oblečeni. Stačilo jen zavázat boty, nasadit helmu a na rameno hodit pušku. Zkontroloval kapsy – suchý krajíc. Feldflaška. Nic víc.
Vyrazil. Beze slova, jen s rychlým pohledem na nebe. Tma byla hutná, měsíc ještě nevyšel. Mlha jako rozlité mléko.
„Něco nového?“ zeptal se, jako pokaždé.
„Nic. Spíš to tam vypadá klidněji než obvykle,“ odpověděl Jenda a zmizel ve tmě.
“Tak dobrou noc.” popřál mu a zároveň se i rozloučil.
Zaujal pozici. Oči i uši napjaté. Čekal, dokud neodezní Jendovy kroky.
Ještě chvíli. Musel si být jistý, že všechno zůstává v klidu.
Byla tma, ale přesto se rozhlédl, jestli nespatří někde stín, nebo mihotavé světlo obchůzkářovy lampy. Nic. Ani vzdech.
Odložil pušku. Beze zbraně, se tiše přehoupl přes val. Přikrčený přešel několik kroků k řece. Neběžel – dusot by ho mohl prozradit. Každý pohyb byl opatrný, ale rychlý. Nesměl otálet.
Vstoupil do studené vody. Na okamžik ho přepadl stín pochybností. Zahnal ho. Teď už se vrátit nemůže. Odhodlaně vykročil. Kupředu. Do tmy. Do neznáma.
Franc se brodil mělkou vodou. Nejprve mu sahala po kotníky, pak po kolena. Mlha se snášela na hladinu a zakrývala obrysy druhého břehu. Srdce mu tlouklo, ruce měl sevřené u těla. Dno bylo kluzké, občas se noha zabořila do bahna, proud ji chtěl stáhnout stranou. Místy voda sahala až po pas, dech se mu zrychlil, ale nezastavoval se.
Rozhlédl se – mlha, ticho, jen vzdálené cákání a šumění vody. Každý krok vpřed ho odděloval od všeho, co znal. Vstupoval do jiného světa, kde neplatila známá pravidla, ani jistoty.
Po několika minutách brodění se dostal na druhou stranu. Nohy měl ztuhlé, oděv těžký, nasáklý vodou. Ohlédl se na stříbrnou hladinu Piavy, která ho právě pustila. Vystoupil na břeh a věděl, že zpět už cesta nevede.
V mlze a tmě nebylo bezpečné pokračovat dál. Našel si úkryt, kde byl chráněný před větrem a případným pohledem hlídek. Sedl si do mokré trávy, ruce sepnuté kolem kolen. Každý nádech byl studený. Nebylo to pohodlné – mokré hadry se lepily a tížily, záda pálila od chladu. Ale bylo to lepší než stát na otevřeném břehu a riskovat, že někdo uvidí jeho siluetu a vystřelí dřív, než stačí cokoliv říct.
Ticho narušovalo jen vzdálené houkání sovy a šumění vody. Mlha se plazila mezi stromy, halila okolí do šedé clony. Franc se opřel o strom, přitáhl kolena k hrudi a snažil se zahřát. Zimou se chvěl, ale trpělivě čekal, až se rozední.
Rozhlédl se – mlha, ticho, jen vzdálené cákání a šumění vody. Každý krok vpřed ho odděloval od všeho, co znal. Vstupoval do jiného světa, kde neplatila známá pravidla, ani jistoty.
Po několika minutách brodění se dostal na druhou stranu. Nohy měl ztuhlé, oděv těžký, nasáklý vodou. Ohlédl se na stříbrnou hladinu Piavy, která ho právě pustila. Vystoupil na břeh a věděl, že zpět už cesta nevede.
V mlze a tmě nebylo bezpečné pokračovat dál. Našel si úkryt, kde byl chráněný před větrem a případným pohledem hlídek. Sedl si do mokré trávy, ruce sepnuté kolem kolen. Každý nádech byl studený. Nebylo to pohodlné – mokré hadry se lepily a tížily, záda pálila od chladu. Ale bylo to lepší než stát na otevřeném břehu a riskovat, že někdo uvidí jeho siluetu a vystřelí dřív, než stačí cokoliv říct.
Ticho narušovalo jen vzdálené houkání sovy a šumění vody. Mlha se plazila mezi stromy, halila okolí do šedé clony. Franc se opřel o strom, přitáhl kolena k hrudi a snažil se zahřát. Zimou se chvěl, ale trpělivě čekal, až se rozední.
Svítá. Tma ustupuje, mlha se zvedá. Franc se ohlížel směrem, kde tušil Italské zákopy. Teprve když skrz ustupující mlhu uviděl siluety zátarasů vstal. Naposledy pohlédl přes řeku. Mlha byla řidší, ale na druhý břeh nedohlédl. Ideální čas.
Zvedl ruce. Vysoko. Šel pomalu, přímo. Měl obavy, ale krok pevný: Uvidí, že se vzdávám? Nezastřelí mě dřív než přijdu blíž?
Blížil se k zátarasům. Oči upřené před sebe. Sotva rozeznal v mlze obrysy zákopů, nejistě zavolal: „Non sparare! Sono prigioniero!“
Pak znovu, hlasitěji: „Soldato! Prigioniero!“
Něco se pohnulo. Vlevo. Pak vpravo. Hlasy. Krátké rozkazy, kterým nerozuměl. Pak hlasitěji. Ostře: „Alt!“
Zastavil. Ruce pořád nahoře. Srdce mu bušilo až v uších. Co bude dál?
Italové si znovu něco říkali mezi sebou. Slova nerozeznal. A pak znovu volání k němu. Nerozuměl, jen útržky. „Disarma… mani… solo?“
“Solo. Non un’arma.“ zavolal zpět. “Prigioniero!”
“Avvicinati!” štěkl někdo rozkaz. “Lentamente!”
Došel až k zátarasům. „Fermo!”
Zastavil. Téměř nedýchal.
Ze zákopů se vynořily dvě siluety. Přicházely pomalu, po kolena v trávě, pušky namířené.
Zvedl ruce. Vysoko. Šel pomalu, přímo. Měl obavy, ale krok pevný: Uvidí, že se vzdávám? Nezastřelí mě dřív než přijdu blíž?
Blížil se k zátarasům. Oči upřené před sebe. Sotva rozeznal v mlze obrysy zákopů, nejistě zavolal: „Non sparare! Sono prigioniero!“
Pak znovu, hlasitěji: „Soldato! Prigioniero!“
Něco se pohnulo. Vlevo. Pak vpravo. Hlasy. Krátké rozkazy, kterým nerozuměl. Pak hlasitěji. Ostře: „Alt!“
Zastavil. Ruce pořád nahoře. Srdce mu bušilo až v uších. Co bude dál?
Italové si znovu něco říkali mezi sebou. Slova nerozeznal. A pak znovu volání k němu. Nerozuměl, jen útržky. „Disarma… mani… solo?“
“Solo. Non un’arma.“ zavolal zpět. “Prigioniero!”
“Avvicinati!” štěkl někdo rozkaz. “Lentamente!”
Došel až k zátarasům. „Fermo!”
Zastavil. Téměř nedýchal.
Ze zákopů se vynořily dvě siluety. Přicházely pomalu, po kolena v trávě, pušky namířené.
Jeden voják držel lucernu, žlutý kužel světla se mu přelil po obličeji, po prázdných rukách. Druhý mu prohledal kapsy. Žádná zbraň. Jen láhev s vodou a kus chleba zabalený v hadru.
Krátký rozkaz. Voják se sehnul, nadzdvihl drát a uvolnil nízký průchod. Kývl na France: „Va bene. Vieni.“
Franc sklonil hlavu a pomalu vkročil mezi ostny. Kov se chvěl, zasyčel a pustil ho dovnitř. Na druhé straně už čekaly další pušky.
Franc sešel po dřevěných schodech dolů do zákopu. Bláto, zápach kouře, hlasy. Vojáci ho znovu zastavili, přehrabali kapsy, stáhli mu pásek, sebrali láhev s vodou i kousek chleba. Prohmátli švy, sáhli do bot. Nic. Jeden z nich ho odstrčil vpřed.
„Avanti.“
Vedli ho úzkou chodbou mezi pytli s pískem. Pak zastavili před důstojníkem v šedozelené uniformě. Stál opřený o stůl, na kterém ležela mapa a petrolejová lampa. Zvedl oči.
„Name?“ zeptal se kostrbatě, němčina tvrdá, lámaná.
Franc polkl. „Franc Kyša. Prostý vojín. Osmnáct let.“
„Regiment? Nummer?“
„14. C. a k. pěší pluk. Brno.“
Důstojník si něco zapsal na papír. Vojáci kolem mlčeli, jen boty čvachtaly v blátě.
„Warum… proč… kapitulace?“ Hledal slovo, pak ukázal rukou ven, směrem k řece. „Piave… schwer…?“
Franc chvíli mlčel. Pak tiše: „Nechci dál bojovat. Chci… do legií.“
Důstojník zvedl obočí, chvíli na něj hleděl. Vyměnil si pár rychlých slov s poddůstojníkem. Pak kývl.
„Gut. später… weiter. Transport.“
Zapsal něco, mávl rukou. Vojáci France odvedli stranou, na lavičku pod stěnu zákopu. Jeden u něj zůstal stát na stráži.
 |
| TM KB 9/25 Itálie |
Žádné komentáře:
Okomentovat