Ukázky z povídky Síla slova, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována křížem u hřbitova, o němž lidé léta věřili, že byl zasazen na památku Cyrila a Metoděje. Dnes víme, že pravda je jiná, ale to, že se kříži říká Baba naznačuje, že na pověsti by mohlo být zrnko pravdy. Tak se totiž skutečně říkalo křížům na místech, kde se věrozvěsti zastavili. Původní kříž nejspíš zmizel, proměnil se v hromádku písku... Ale pověst žila dál.
Dým stoupal z kamenných pecí, psi štěkali a děti honily slepice kolem studny. Nad tím vším se zvedala dřevěná tvrz vladyky Ctirada – muže, jenž byl v očích vesničanů víc než pánem. Byl jejich ochráncem, soudcem, hlasem předků…
Věděl, co se ve světě děje – nebo alespoň tušil víc než ostatní. A právě teď, v tichu, jež předcházelo slavnosti, vážil zprávy, které k němu přišly z jihu.
Mluvily o knížeti Rostislavovi, který se postavil proti franským kněžím a jejich latině, a hledal jiné, kteří by mohli lidu přinést slovo Boží – ale v řeči, které rozumí. A prý se dva takoví našli. Bratři z dalekého východu, učenci a mniši, nesoucí knihu a písmo pro slovanský lid.
Ctirad pozvedl ruku.
„Pomalu. Až se dotkne země, chci, aby z něj zůstalo to, co z něj být mělo – pravda.“
První úder byl silný a přesný.. Ale bez hněvu. Pak druhý. A třetí.
Dřevo sténalo, jak se v něm probouzela trhlina. Koruna se zakývala, popel se z ní sesypal jako černý sníh. Lidé se zastavili, dívali se ze zápraží, z dálky, zpod střech.
Slavomír s Radkem rychle rozprostřeli houni pod strom.
Čtvrtý úder. Strom se pohnul.
Jeden z mužů natáhl ruku, aby zachytil směr. Ostatní se k němu přidali, beze slov, jen pohybem. Společně, pomalu, vedli pád. Jako by skládali něco, co nesmí prasknout.
Koruna dopadla tiše, měkce, vypodložená houní, nezakryta prachem. Zůstala celá.
Ctirad mlčel. Pomalu přecházel podél kmene. Ne jako ten, kdo hledá, ale jako ten, kdo ví, že něco najde.
Přistoupil k pomocníkovi. Ne prudce. Pomalu. Podal mu uzel – a kývl ke květinám v jeho ruce.
„Srovnejme to.“
Žák ztuhl. Neodporoval. Jen neobratně položil květiny na zem. Ctirad se sklonil, rozvázal řemínek – a pak ho podržel vedle zčernalé látky.
“Stejný typ. Stejný způsob navázání. Stejný uzel.
A pak – látka.
Obvaz na jeho ruce. Hrubý. Tmavý. Natržený na okraji.
A v uzlu popel – stejný odstín.”
Ctirad se odmlčel a rozhlédl se po lidech.
Ale lidé už nepotřebovali slova.
Ticho zhoustlo.
Oči všech se stočily k chlapci – Bohutovu pomocníkovi. Neřekl nic. Jen tam stál, ruce svěšené, hlava skloněná. Obvaz na ruce byl teď jako prapor, který nechtěl nést.
Šepoty se zvedly. Nejprve dva hlasy. Pak pět. Pak celý šum.
A pak zazněl hlas, který měl váhu.
„Zklamal mě.“
Bohuta stál bokem, rty pevně semknuté. Díval se na chlapce, ne jako na viníka – ale jako na cizince.
„Sloužil u mě. Důvěřoval jsem mu. A tohle…“
Rozpažil ruce. „Tohle je hanba. Kdo jedná ve tmě, nemůže stát v kruhu.“
Chlapec otevřel ústa – chtěl něco říct. Ale nikdo neposlouchal. Šum ho přehlušil. A zvedl se první výkřik:
„Pryč s ním!“
„Zavřít!“
„Zbičovat!“
„Nechť ochutná vlastní oheň!“
Ctirad znovu pokynul rukou.
Ne prudce. Bez hněvu. S tichou pevností. Dav umlkl.
„To stačí.“
Pohlédl na všechny – jednoho po druhém.
„Zatím nikdo nebyl vyslechnut. Nikdo nepromluvil.“
Otočil se k Bohutovi.
„A ty, kdo ho vybral, víš nejlíp, jak mluví, co činí.”
Pak se znovu obrátil k lidem.
„Nemůžeme odsoudit člověka, aniž bychom ho vyslechli.“
Ticho se vrátilo. Ne klidné. Ale těžké. Jak to, co visí mezi dvěma dešti.
Ctirad přešel blíž. Ne s výčitkou, ne s hněvem. Jen s klidem, který mezi lidmi zní hlasitěji než křik.
„Udělal jsi to?“
Chlapec stál, ztuhlý, ruce sevřené, oči sklopené k zemi. Slzy mu tekly po tvářích. Nebyl v tom vzdor. Ani lítost. Spíš něco jiného…
Pomalé, nejisté kývnutí.
Pokud chcete o knize vědět víc, tak sledujte FB stránku knihy, kde s fanoušky sdílím informace, úryvky a další zajímavosti z mé tvorby.
Žádné komentáře:
Okomentovat