Tajemství hřebene - úryvky

Ukázky z povídky Tajemství hřebene, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována nálezem téměř kompletního hřebene z období, kdy naše území obývali Germání a Římská říše dosahovala až k našim hranicím. 
Položila jsem si otázku: Kdo byla dívka nebo žena, které hřeben patřil? A jaký asi mohl být její osud?
Možná to bylo zrovna takto...

Sigila seděla na dřevěné lavici a pečlivě si česala vlasy. Hřebenem z parohu zdobeným vyrytými tečkami, který jí zůstal po matce. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil její strýc. Hagan byl vysoký, statný muž s tváří, která vždy vyjadřovala jediné – výhru, nebo ztrátu.

"Sigilo," oslovil ji suše.

Sigila se otočila a její oči okamžitě ztvrdly.

"Co zase?"

Její hlas zněl chladně, ačkoliv v ní hrklo. Strýcův tón nevěstil nic dobrého.

Hagan na ni pohlédl a v očích se mu zablesklo něco, co Sigilu okamžitě naplnilo neklidem.

"Římané… Jednáme s nimi o míru. Chtějí záruku. Provdáš se za jednoho z nich." odpověděl. Jeho hlas zněl tvrdě, bez náznaku emocí.

Sigila se prudce postavila, hřeben jí vyklouzl z rukou. Otočila se k oknu, jako by se tím mohla schovat před tou větou.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla. „Vždyť mi zabili otce! A ty mě chceš vydat dalšímu římskému vrahovi?“

Její hlas byl plný bolestí, která ji provázela od dětství.

„Římané nás všechny zničili. A ty… to přece nemůžeš.“

Až na vzdálené ržání koně a šelest mokřin za palisádou byl dvorec tichý. Vzduch byl chladný a napjatý, jako by sama země čekala na další rozkaz. Hagan seděl na kamenném stolci, kde běžně přijímal hosty, rozhodoval spory a uzavíral dohody. Dnes však nebyl v roli hostitele.

Dveře se rozlétly. Hlídka přivedla zajatce - ruce svázané v zápěstí, přes hlavu pytlovitou kuklu, římský plášť zablácený a potrhaný. Přesto šel vzpřímeně, klidně. Když došli blíž, smýkli jím do prachu Haganovi k nohám. 

Uchechtl se a kývl bradou: "Sundejte mu to."

Muži stáhli zajatci kuklu z hlavy. Objevil se obličej pokrytý zaschlým prachem, ale ostré rysy prozrazovaly původ - a taky hrdost. Mladík se nepokusil vstát, jen se narovnal, hrdě zvedl hlavu a zadíval se nepříteli přímo do očí.

"Kdo jsi?" zeptal se Hagan prostě.
"Říman," odpověděl tiše, ale pevným hlasem. "To stačí."

"Ne tady." zavrčel. "Tady to nestačí nikdy."
"Jméno!" zahřměl.

Mladík neuhnul pohledem. Tvář měl špinavou, ale v očích klid - ne arogance, něco hlubšího. Věděl, kde je. A věděl, co všechno se tu může stát. 

Lucius Severinus." V hlase nebyl strach. Jen hrdost.

Mluvíš naší řečí slušně," poznamenal Hagan. "Ale to z tebe nedělá nic víc než špeha. Co jsi hledal tak hluboko za hranicemi?"

Lucius chvíli mlčel, pak pokrčil rameny: "Co by... To co každý voják. Informace... Vaše slabiny."

Hagan se pousmál - bez špetky veselí.
"Bylo by snadné tě zabít. Ale mrtvý špeh je k ničemu. Ještě by ses mohl hodit. Ta tvoje řeč... pohled..."
Zarazil se, jako by si na něco vzpomněl.

"Odveďte ho. Zavřete do staré sýpky. Ať má vodu. Nezabíjet! Zatím..."
Krátká pauza.
"A postarejte se o něj... jako o hosta, který by nám mohl být užitečný."

Zasmál se. A každý v místnosti pochopil, co tím myslel.

Měla by být klidná. Nebyl to přece její problém. Byl to jen římský vězeň. Nepřítel. A ona jen dělala, co se od ní čekalo. Ošetřovala. Mlčela. A v duchu si opakovala, že na tom nezáleží.

Ale když dnes znovu viděla jeho zraněný obličej, cítila v sobě něco jiného. Něco, co ji znepokojovalo víc než jeho rány. Hněv? Lítost? Nebo snad... strach?

Ne, nebyl jako ostatní. Snažil se to skrývat, ale občas promluvil jinak - s něhou, jako by v hlase nepřítele nečekala. A když se včera usmál... ten úsměv jí nešel z hlavy.

Vzala do rukou plátěný váček, kde schovávala byliny a kus staré plátěné košile, a bezděčně promnula mezi prsty kousek tkaniny. Jak dlouho ještě takhle vydrží? A jak dlouho ještě ona dokáže jen přihlížet?

Jedli mlčky. Sigila byla zamyšlená. Když dojedla, odložila zbytek na kámen a zadívala se do ohně.

„Změnila jsem plán,“ pronesla z ničeho nic.

Lucius se na ni podíval. „Jaký plán?“

„Dovedu tě k brodu. Pak se vrátím.“

Jeho pohled ztvrdl. „Doma tě čeká strýc… A dohoda s Římany.”

Přimhouřila oči, v hlase však nebyl hněv, jen únava z probdělé noci.

„Vím. Řeknu mu, že souhlasím. Že přistoupím na tu dohodu.“

Lucius se zamračil. „Chceš se obětovat? Proč?“

Knihu je možné zakoupit v e-shopu vydavatele.

Momentálně pracuji na další knize. Pokud vás to zajímá, sledujte FB stránku knihy, kde s fanoušky sdílím informace, úryvky a další zajímavosti z mé tvorby.