Byl Velký pátek, ticho a skromnost naplňovaly chalupu Kišových. Na stole, přikrytém bílým svátečním ubrusem, hořela tenká vosková svíčka – jediný zdroj světla, neboť ani kamna se toho dne nezatápěla. Děti byly poslané spát dříve, hospodář i hospodyně tiše posedávali u stolu, přemítali o výdajích a těžké době.
Stačilo jedno neopatrné zavrtění, průvan z polootřených dveří – a svíčka, nestabilně stojící v hliněném svícnu, padla stranou. Plamen zachvátil okraj ubrusu. Žena vykřikla a muž se hnal pro vodu, ale dřevo stolu už vzplálo. Ubrus hořel rychle, látka se vznášela jako závoj, a dým zaplnil nízkou světnici.
Než se podařilo oheň uhasit, část stolu shořela, zásuvka se propálila a z ní vypadl částečně ohořelý svazek bankocetlí. Některé se rozpadly v prach, jiné zůstaly jen očouzené.
Rodina seděla dlouho v kouři a tichu, otřesená. Nešlo o celkový požár, dům zůstal stát – to bylo vlastně štěstí, ale úspory, které měly být pojistkou na horší časy, lehly popelem. A tak zbyla jen vzpomínka - krátká věta předávaná mezi generacemi:
„U Kišů na Velký pátek hořely peníze.“
Žádné komentáře:
Okomentovat