Vypráví se, že kdysi, v Bohuslavicích, žila žena jménem Anna Kišová. Byla to tichá, zamlklá žena, kterou málokdo viděl na návsi jinak než se džberem v ruce nebo s šátkem staženým hluboko do čela. Její muž, Jan Kiša, byl váženým hospodářem.
Jak už to tak bývá, život není jen růžový, občas se stanou i nepříjemné věci. Někomu zkysne mléko, druhému onemocní dítě, a jiný přijde o dobytek. Jedna ze sousedek, zahořklá a pověrčivá, se rozhodla hledat viníka. A tak zvolila prastarý způsob: fouknout pěnu z mléka do ohně. Mělo to odhalit čarodějnici – říkalo se, že pokud je někdo viníkem, oheň ho zraní, a do chvíle se ukáže s popáleninou.
Shodou nešťastných okolností se těsně před tímto rituláem stalo něco jiného: v sousedství žijící Anna doma připravovala oběd, když se jí převrátila svíčka na stůl. Plamen rychle přeskočil na lněný ubrus, který používala jen při svátcích. V zoufalé snaze oheň uhasit se nad něj sklonila – a právě tehdy jí vyšlehly plameny do tváře. Kůže se jí na líci bolestivě spálila.
Od té chvíle to šlo rychle. Cokoliv neblahého se ve vsi událo, za vším jistě stála Kiška. Lidé se jí začali vyhýbat, někteří se dokonce báli, že mluvit s ní přinese neštěstí. Už dříve ji považovali za zvláštní, vždyť ani nebyla zdejší. Jan ji přitáhnul bůhví odkud.
Anna to snášela mlčky. Ale v jejích očích bylo cosi zlomeného. Dokud stál po jejím boku manžel, nikdo si netroufl proti ní ostře vystoupit. Po jeho smrti se situace změnila: Sousedé si odplivávali, kdykoliv ji potkali. Pokud se někomu něco zlého přihodilo, seběhla se celá ves před její dům, nadávali a vyhrožovali, občas někdo neváhal hodit i kamenem. Odevšad ji vyháněli, nikdo s ní nesměnil pár vajec za trochu mléka nebo tvarohu. Když už to déle nedokázala snášet sbalila si pár věcí a bez rozloučení se vytratila. S sebou vzala i dvě nejmladší dcery, svobodná děvčata, která už v Bohuslavicích neměla budoucnost. Kam šly, nikdo neví. Nezůstala po nich žádná stopa. Snad se vrátila domů, do rodné vesnice a nalezla tam útočiště a klid u příbuzných nebo přátel.
Nejstarší dcera Magdalena, už provdaná, zůstala, ale neměla to s pověrčivými sousedy jednoduché. Ani syn Jan Baptista neměl v Bohuslavicích budoucnost. Nikdo jej nechtěl najmout na práci a nebyla ani naděje, že by si tu našel ženu. Odešel do služby na jiné panství, za jiný horizont a tam začal psát další etapu rodové historie, nezatíženou klepy a pověrami.
A tak zbyla jen pověst. Pověst o ženě s ožehnutou tváří z časů, kdy lidé věřili na čarodějnice a prastaré pověry.
Žádné komentáře:
Okomentovat