Ukázky z povídky Osudný šíp, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována smírčím křížem a soudním zápisem z roku 1430, který se k němu váže. Jan ze Srbců, Pavel, Matyáš, Zbyněk, Jan z Kravař... To jsou lidé, kteří v té době a v těchto místech skutečně žili. Jejich příběh a vztahy jsou mou autorskou fikcí.
Pavel Nečas, muž v tmavém kabátci a s tváří, kterou už vítr a čas stačil vytesat do vrásek, se zastavil u vchodu a chvíli syna pozoroval. Pak si sedl naproti, pomalu – jako když nechce nikoho vyrušit.
„Jene, už jsi přemýšlel, kde budeš za rok?“ zeptal se bez úvodu.
Jan se usmál. „Na koni. Možná u olomoucké posádky, možná v Uhrách. Možná s vínem ve sklepě…“ natáhl se a zívl. Ale jak se podíval na otce, úsměv mu z tváře zmizel.
„Kateřina z Mořic je jediná dcera Jana z Kravař. Víš, co to znamená? Jan zaváhal. „Chápu… Je to dobrá nevěsta.” Odlmčel se a nejistě dodal: “Pro tebe…”
“Já, co já… Jsem už starý. Ani by mě nechtěla… Ale ty… Ty máš nejvyšší čas.”
Chvíle ticha. Ve dvoře zahýkal osel a někde v dálce štěkl pes. Jan se zvedl, obešel lavičku a zůstal stát. „Otče... já... jsem ještě... vždyť já se nechci ženit.“
Zvedl se tiše, beze slova. Odešel zadním vchodem ze síně. Nikdo si toho nevšiml.
Venku bylo chladněji. Vítr se proplétal mezi stromy. Světla z louší tančila po zdech dvora. Jan přešel přes dvůr do stáje. Ne pro koně - ale protože tam bylo prázdno. A ticho.
Vůně sena, potu a dřeva. Přiložil pěst k trámu a uhodil. Jednou. Podruhé. Při třetím úderu mu vyhrkly slzy do očí – ne bolestí, ale hanbou.
„Měl jsem to být já!“
„Dřív… kdyby otec… kdybych to řekl… kdyby nepřišel…“
Nevěděl – nebo si to nechtěl přiznat – že o všem bylo rozhodnuto dřív. Ještě před jeho pádem. Zřejmě už v okamžiku, kdy přišlo pozvání.
Mlčel. Pěst sevřená, tělo napjaté. V očích se střídal hněv, bezmoc, stud. Nesnášel ho. Matyáše. Tu jeho klidnou tvář. Tu jeho jistotu.
Znovu uhodil – tentokrát vědomě, se vztekem.
Pak se opřel o trám a dýchal zhluboka. Když se trochu uklidnil, přejel si rukou po tváři. A tiše, ale pevně řekl:
„Počkám si na něj. A připomenu mu, že nejsem zcela bez jména.“
Slunce ještě nestačilo osušit rosu, když na Srbecký dvůr dorazili dva jezdci – unavení, zadýchaní, šaty zaprášené, oči rozšířené.
Služebník je vpustil okamžitě – poznal Adama a Mikuláše, Janovy věrné.
Pavel právě vcházel do síně, v ruce krajíc chleba, čelo zamračené po neklidné noci. Než stačil promluvit, Adam padl na koleno.
„Pane… je to zlé.“
Mluvili oba, přerývaně, s těžkým dechem. Pavel je poslouchal mlčky – a jeho tvář těžkla s každým slovem.
Když Adam konečně dořekl: „…a pak vystřelil… a Matyáš padl…“
Pavel sevřel pěst.
Chleba mu vypadl z ruky a dopadl na zem.
„Je-li mrtev… může Jan přijít i o hlavu.“
Knihu je možné zakoupit v e-shopu vydavatele.
Pokud chcete o knize vědět víc, tak sledujte FB stránku knihy, kde s fanoušky sdílím informace, úryvky a další zajímavosti z mé tvorby.
Žádné komentáře:
Okomentovat