Na Piavu a zpět (1. část)

Pokus o beletrizovanou rekonstrukci válečných let mého pradědečka. Částečně vycházím ze známých faktů, část je domyšlená na základě dobových zvyklostí a všeobecných informací o průběhu války, zbytek je moje vlastní fantazie.

Byl začátek května roku 1916. Louky za Snovídkami začínaly kvést žlutě a bíle, po deštivém týdnu se konečně otevřelo nebe. Franc seděl u stolu s matkou, pil meltu a prsty si hladil ztvrdlé mozoly z jarní orby. Dům byl tichý. Od chvíle, kdy Pepík zmizel na ruské frontě, se u nich mluvilo málo a šeptem.

Dveře zarachotily, když je otevřel obecní posel. Četník. Beze slova. Vešel, položil na stůl obálku a kývl. „Z rozkazu c. a k. vojenského velitelství. Dne patnáctého května se má pan František Kyša. dostavit k odvodnímu řízení v Brně.“

Matka se zachvěla a zůstala stát s dlaní na stolní desce. Franc pohlédl na listinu. Papír byl tenký, natištěný. Jméno bylo vyvedeno rukou, stejně jako datum a místo. A pak už jen razítko. Důstojné, kulaté. Neodvolatelné.

Otec přišel zezadu ze dvora. „Co to je?“

„Předvolání,“ řekl Franc tiše.

„Tak už i ty.“ Otec si sedl, jako by z něj spadla poslední naděje. Pepík byl už rok nezvěstný - oficiálně. Jeho kamarád však psal o zajetí. A teď odejde i Franc.

Ticho bylo dlouhé. Jen kohout zakokrhal někde za stodolou, zcela nevhodně, skoro urážlivě.

„Pojedu s tebou,“ řekl otec nakonec.

Franc chtěl protestovat, ale neodvážil se. V očích otce bylo něco, co nešlo odmítnout. Možná strach. Možná vina, že jeden syn už možná padl a teď má odejít i druhý.

Vlak od Nemotic dorazil do brněnského dolního nádraží s typickým zpožděním. Dveře vozu se otevřely trhnutím a proud lidí se vyhrnul na peron jako voda z protržené hráze. František vystoupil pomalu, batoh přes rameno, očima těkal do všech stran. Otec šel mlčky za ním.

Město je hned udeřilo – hluk, pach uhlí, koní a lidí se vznášel nad dlážděnými ulicemi jako dusivá deka. Přes celou šířku ulice táhla fronta povozů, mezi nimi ječely ženy s košíky, a někde v dálce vyštěkl klenotník na učně, který mu rozbil výlohu.

„Tohle je Brno?“ zamumlal otec a znělo to spíš jako nadávka. Nikdy nebyl dál než v Koryčanech.

Místní mluvili zvláštně. Rychle, zpěvavě, jinak. Něco mezi němčinou a češtinou, často nesrozumitelně. „Co to je za řeč?“ zeptal se Franc.

„Zní to jako němčina, ale není. Čert aby to vzal.“

V ruce drželi předvolání s razítkem a adresou. Naštěstí městská kasárna nebyla daleko od nádraží. Stačilo se zeptat a vyrazit. U brány stál voják se zbraní. Nezúčastněně si přebíral předvolání, podíval se na France a kývl hlavou: „Dál.“

Otec chtěl jít s ním, ale voják mu zastoupil cestu: „Doprovod ne. Jen povolaní.“

Franc se otočil a chvíli na otce hleděl. Oči měl najednou lesklé, ne z pláče, ale z té náhlé tíže, která se na něj položila.

Otec k němu přistoupil blíž a řekl: „Kdyby to šlo… šel bych místo tebe, Franci. Beze slova.“

„Já vím,“ zašeptal Franc.

A pak už jen kývl a prošel bránou. Otec zůstal venku, opřený o zeď, cigaretu mezi prsty, pohled upřený do prázdna.

Uvnitř kasáren bylo vedro, dusno a smrad. Dřevěná chodba se hemžila mladíky – jedni nervózně přecházeli, druzí tiše seděli na lavicích, jiní žertovali až přehnaně hlasitě. Všichni měli v očích stejnou nejistotu. Věděli, že za těmito dveřmi se rozhoduje o jejich budoucnosti.

Franc cítil, jak mu těžknou nohy, jak se mu zpocené dlaně lepí na stehno. Všude kolem byli cizí kluci – většinou tiší, někteří se pokoušeli o vtip, ale smích zněl falešně. I on byl jedním z nich. Už ne chlapec, ještě ne voják.

„Další tři!“ zařval důstojník.

Franc se zvedl. Svlékl si košili, sundal boty, a v bosých nohách cítil chlad podlahy.

V místnosti seděli u stolu čtyři muži – dva v uniformách, jeden civilní lékař a písař s brýlemi a rozklepanou rukou. Ani se nedívali do očí. Jen na těla. Měřili, zapisovali, pokyvovali. Stroze, unaveně, beze jména. Byli jen čísla, další těla do mlýnku.

„Stoupnout! Otočit se! Zvednout ruce! Zuby! Dobrý.“

Jeden z důstojníků si ho prohlédl, jako by vybíral tažného vola. Druhý něco pošeptal lékaři, který jen pokrčil rameny.

„Způsobilý. Kategorie A.“

Razítko. Písař něco zakroužkoval.

„Další!“

Oblékl se zpět bez slova.

Po návratu z Brna se ve Snovídkách změnilo všechno, a přitom nic. Pole čekala, krávy bučely, voda ve studni voněla stejně jako dřív. Jen Franc měl v sobě ticho, které dřív neznal.

Každé ráno vstal dřív, než vyšlo slunce. Pracoval s otcem, mlčky. Při jídle seděl mezi matkou a sestrami, poslouchal, ale nemluvil. Ani děvčata si z něj neutahovala jako dřív. Mařka mu jednou chtěla říct, že vypadá jako blázen, když pořád civí do zdi, ale raději to spolkla. Matka pletla punčochy a tiše ho pozorovala. Josefka, ještě malá, se ho někdy zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Jenže on měl pocit, že už k nim nepatří.

Povolávací rozkaz přišel jednoho rána s razítkem z Brna. Byl stručný:

Dostavte se dne 14. června 1916 k prezenční službě u c. a k. pěšího pluku č. 14.

Místo nástupu: Brno – Zeměbranecké kasárny, ulice arcivévody Rainera

Papír byl tenký, slova těžká.

Ten večer se doma nemluvilo vůbec.

Den odjezdu byl horký a dusný. Franc měl malý uzlík se základními věcmi. Na stole v kuchyni ležely tři suché koláče, jeden z nich upekla Berta ještě v noci. Fanka mu tajně zastrčila do kapsy vyšívaný kapesník. A Mařka mu podala složený lístek s veršem, který opsala z kalendáře.

Matka ho objala naposledy. Nic neříkala, jen se k němu přitiskla a její ruce ho nechtěly pustit.

„Dávej na sebe pozor, Franci,“ zašeptala nakonec.

Josefka se na něj dívala ze zápraží, nerozuměla ničemu, ale cítila, že se děje něco velkého.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se.

Franc se usmál. „Brzo.“

Na cestu ho opět doprovázel otec. Znovu vlak z Nemotic, znovu Brno. Tentokrát ale už nešli k odvodní komisi, ale k branám kasáren, kde ho vojáci přijímali jako jednoho z mnoha.

Kasárna páchla potem, špatným mýdlem a vařenou řepou. Stará rozpraskaná stavba, která dusila už při vstupu. Dvůr byl prašný a hlučný. Na jedné straně se seřazovali noví rekruti, na druhé křičel poddůstojník na zpozdilého vojáka, který si spletl pravou a levou nohu. Franc stál u brány a naposledy kývl otci. Tentokrát beze slov.

Zavedli je do společné ubikace – holé místnosti se dřevěnými pryčnami, plechovými miskami, věšáky na výstroj. Na stěnách visely zažloutlé plakáty s předpisy a nad dveřmi tabulka s heslem:

"Ordnung muss sein." –  Pořádek musí být.

Hned první večer pochopil, že už není nikdo. Jen další Franc z Moravy.

Byli tam kluci z Kyjova, Znojma, Břeclavi, Vyškova i od Tišnova. Některým bylo devatenáct, jiným sotva osmnáct. Mluvili různými nářečími, ale rozuměli si. A když si nerozuměli slovy, pomohli si smíchem, gestem, nadávkou.

Kluk z Blanska se ho hned zeptal, odkud je.

„Snovídky.“

„To je kde?“

„Tam, kde končí les a začíná vítr,“ řekl Franc suše.

Kluk se zasmál. „Tak tam musíte být zvyklí na pochod.“

Ráno je budil křik: „Reveille! Auf! In Reihe!“

Někdo spadl z postele, jiný v panice hledal boty. Během pěti minut museli být na dvoře – rozespalí, hladoví, s puškou.

Jeden z poddůstojníků, pichlavý seržant jménem Koller, měl hlas jako polnice a radost z ponižování. Věčně vykřikoval:

„Zemědělec z Moravy! Tady nejsi v chlévě!“

Franc mlčel. Zaťal zuby a učil se rychle.

Dril byl neúprosný: Pořadová cvičení, první výstřely z Mannlicherovy pušky, čištění zbraně, běhání s plnou polní, zákopové práce na blízkém cvičišti za městem...

Jídlo bylo řídké, chléb tvrdý, dopisy z domova vzácné. Od matky, Mařky a Fanky... Josefka mu poslala obrázek – slunce, strom a chlapec s batohem.

Franc se u toho poprvé od odvodu usmál.

Večer seděl na pryčně zády ke zdi. V kapse nahmatal vyšívaný kapesník od Fanky. Držel ho mezi prsty a zavřel oči. Vybavoval si, jak voní domov po dešti, jak cvrkají kobylky za stodolou a jak Josefka mluvila ve spaní.

Vedle něj se posadil tmavovlasý kluk s jizvou na bradě.

„Franc, že jo?“

„Jo.“

„Já jsem Jenda z Mikulova.“

Podal mu ruku. „A támhleten je Vláďa, od Znojma. A v rohu čumí Emil, co má vždycky na všechno poznámku. Uvidíš.“

Franc kývl. Vděčný, že někdo promluvil normálně. Jenda byl ten typ, co dokázal během pěti minut rozesmát i kámen. Měl poctivý smích a oči, které se dívaly rovně. Takový, co drží slovo. Za dva dny už spolu seděli večer venku za kasárnami a dělili se o krajíc chleba a kousek uzeného, co Jenda dostal z domu.

„Vezmi si, je toho dost.“

„Ne, dík, to si nech.“

„Drž hubu, dej to do pusy.“

A tak to šlo. Když Emil ztratil nabíjecí pásek, Franc mu pomohl najít ho v blátě. Když Vláďa jednou dostal dopis se zprávou, že mu zemřela matka, seděli mlčky vedle něj – jen přítomnost, žádná slova. V takových chvílích nebyl nikdo rekrutem. Všichni byli jen kluci daleko od domova, kteří si navzájem drželi záda.

Bylo to ráno jako každé jiné. Hvízdnutí, řev poddůstojníků, rachot bot na chodbě. Všechno běželo stejně. Ale ve vzduchu bylo něco jiného. Napětí. Ticho mezi řečí. Krátké pohledy. Na nástěnce vpravo u jídelny visel nový papír. Obyčejný list, ale pod sklem. Razítko. Podpis.

Rozkaz č. 84/16 – Přesun 2. a 3. roty 14. zeměbraneckého pěšího pluku k transportu na jih. Cíl: Tyrolsko. Nástup: 3. srpna 1916. Místo srazu: železniční stanice Brno – Dolní.

Franc přečetl text dvakrát. Srdce mu bušilo. Věděl, že to jednou přijde – každý věděl. Ale když to vidíš černé na bílém, něco se v tobě stáhne. Byl to bod, odkud už není návratu.

V kantýně bylo ticho. Jenda jen zíral do hrnku s meltou, Emil listoval v dopise od bratra, jako by v něm hledal návod na přežití.

„Tak je to tady,“ řekl Vláďa. „Itálie. Ty hory. Prý to tam berou kulkou rovnou mezi oči.“

Nikdo neodpověděl. Co bys taky řekl?

Večer si Franc sedl na svou pryčnu. Vzal papír, pero a dlouho se díval před sebe. Nakonec napsal:

Drazí doma,

zítra nebo pozítří odjíždíme. Kam přesně, neříkají – jen že na jih, k Itálii. Jsme připraveni, ale všichni máme trochu těžko u srdce. Nebojte se o mě. Dávám pozor a držím se. Děkuju za kapesník, Fanko. Nenosím ho na nose, ale v kapse – chrání mě. A pozdravuj Josefku, ať už nepláče. Franc

Vložil list do obálky, a chvíli ho držel v ruce. Pak vstal, přešel místnost a opatrně položil dopis na stůl u písaře.

Noc byla tichá. Nikdo nezpíval, nikdo se nesmál. Někteří spali ve vojenských pláštích, jiní jen koukali do stropu.

Franc slyšel, jak Jenda šeptem říká:

„Víš co mě děsí nejvíc? Že až tam budeme, už nebude žádné zítra jako tady. Jen den po dni. A možná ani to ne.“

Franc neodpověděl. Ale cítil to stejně.

Vystoupili z vlaku v ranním chladu. Na malém nádraží v Brennerském průsmyku stála lokomotiva, která páchla párou a potem unaveného topiče. Všude kolem – hory. Vysoké, mlčenlivé, se zbytky sněhu v záhybech. Vzduch byl jiný. Čistý, ostrý, ale cizí. Franc se rozhlédl. Nádhera – kdyby tu nebyl kvůli válce.

Kolona se seřadila a mlčky pochodovala podél železnice směrem k táboru u Bosenu. To místo připomínalo spíš větší dřevěnou osadu než vojenský tábor. Baráky postavené z nehoblovaných prken, mezi nimi bláto a klikaté cestičky vyšlapané botami jiných, co tu už byli. A opodál řeka, ledová a hlučná.

Několik dní tu žili bez rozkazů k postupu. Jen kontrola výstroje, výdej přídělů, noční stráže a vyčkávání. Mluvilo se tiše. Každý věděl: Tohle je předsíň války. Poslední místo, kde můžou spát v suchu.

V jednom z baráků, kde byli ubytovaní, seděl Franc u provizorního stolku a psal pohlednici domů. Obrázek vysokých hor s vesničkou v údolí dýchal klidem a pohodou. Jako by ani žádná válka nebyla. Jako by byl jen na výletě...

Drazí rodiče, posílám vám srdečný pozdrav a vzpomínku na vás. Sem mě nepište, neb zde dlouho nebudu. Jsem zdráv a daří se mi dosti dobře. Pozdravujte kamarády a známé. Franc.

Jenda seděl naproti a pokuřoval. „Vidíš támhle ty vršky?“ ukázal směrem k jihu. „Tam někde jsou Italové.“

Franc přikývl. „Je to jiný svět. A přitom pořád stejné obavy.“

Emil mezitím opatrně obvazoval svou puchýřem zničenou nohu. „Kéž by to zůstalo takhle. Klid, hory a večer písnička.“

V poslední večer, než dorazil rozkaz k přesunu na pozice, seděli kluci za barákem, každý s něčím v ruce – Jenda si přehraboval v kapse poslední tabák, Emil držel fotku své dívky a Vláďa jedl sušenou hrušku, co mu přišla v balíčku.

Franc měl prsty zabořené do hlíny. Hleděl na hory. Tak krásné, až to bolelo.

„Víte,“ řekl pomalu, „já si to tady chci zapamatovat. Tohle ticho. Tu vůni. Abych měl co držet v hlavě, až začnou padat granáty.“

Nikdo nic neřekl. Ale každý z nich cítil totéž.

Rozkaz přišel v poledne. Přinesl ho důstojník v dlouhém kabátě, jako by šel jen doručit list z pošty. Na rozcestí u tábora se shromáždili všichni muži z roty. Kolem pochodovali mulové s municí, vojáci z jiných pluků, polní kuchyně. Hory náhle přestaly být krásné – staly se labyrintem, který polyká lidi.

„Pochod na pozice. Směr: Sextenské Dolomity.“

Pět slov. Tolik stačilo.

Stoupali hodiny. Cesta vedla strmými serpentinami, dech pálil v plicích, výstroj řezala do ramen. Mlčeli. Hory nad nimi se zavřely, sníh na vrcholcích ztichl. A s každým krokem se měnilo i to, co cítili. Už to nebyl strach z neznáma – byla to fyzická tíha, únava, otupení.

Na první hlídce Franc v noci slyšel, jak se pod nimi valí voda roklí – hluboko, černá, studená. A nad hlavou duněla děla. Hranice mezi životem a smrtí se stala zvukem.

Po celodenním pochodu se kolona zastavila. Kolem nich se zvedaly šedé stěny hor, zubaté a neúprosné. Důstojník jen beze slova ukázal k úzké pěšině, která mizela mezi balvany. Tam byla jejich „ubytovna“.

Zákopům se tak říkalo jen z nutnosti. Ve skutečnosti to byly mělce vykopané příkopy, tu a tam vyztužené kamením a dřevem, přikrčené mezi skalisky, často tak úzké, že se muselo stát bokem. Kde to šlo, vysekal někdo do vápence výklenek – místo na spaní, na přečkání ostřelování, nebo jen na to, aby bylo kam zalehnout, když přijde vítr od severu.

Franc poprvé cítil skutečnou zimu – tu, která neleze do kostí, ale rovnou do srdce. Měl na sobě kabát, dekou přikryl nohy, ale klepal se. Nejen zimou – ale i tím tichem, které tu panovalo. Ticho hor, které neuklidňuje. Naopak. Čeká.

Jenda se snažil rozdělat oheň za větrem, třesoucíma se rukama. Emil si lehal s helmou pod hlavou a fotkou své dívky na prsou. Vláďa jen tiše zíral na bílý okraj štítu, kde se ztrácela poslední červeň večera.

Franc si sedl do výklenku ve skále a natáhl nohy. S každým nádechem si opakoval jména sester.

Fanka. Mařka. Berta. Josefka. A matka. Otec. Domov.

Z dálky zaduněl výstřel. Hluboký a dutý – jak když se hora na okamžik nadechne.

Dva roky. Tolik času Franc strávil ve válce, která nebyla o hrdinství, ale o vydržení. Hory, kam ho přivedl první transport, už dávno ztratily svou krásu. Byly jen kulisou bolesti, špíny a ticha po výstřelu.

Zima byla vždycky nejhorší. Mráz zalézal do bot, deky vlhly od dechu, a když sněžilo, nedalo se vůbec nic dělat. Vánoce přišly a odešly, aniž by si jich někdo všiml. Někdo nakreslil uhlíkem na stěnu štoly stromeček. Jiný dostal kousek slivovice z domova a podělil se. Ale jinak – ticho, špatné jídlo, žádné světlo.

Jídlo bylo tenčí než vývrtka z bodáku. Šlichta z ječmenné mouky, plesnivý chléb, někdy brambory. Občas přišel balíček z domu – ale málokdy se dostal až do hor včas. Vojáci jedli všechno. I polévku, ve které plavalo kdoví co.

Hlídky byly denní nutnost. Ve dne i v noci, v dešti, v mlze, v chumelenici. Sledovat linii, poslouchat zvuky v kamení, hledat tiché pohyby nepřítele. Největší strach nebyl z Italů – ale z minometu, který přijde bez varování.

Granáty nepřicházely s hlukem. Přicházely s prázdnotou. Jednou jsi mluvil s kamarádem – a za vteřinu z něj zbyl jen kus kabátu a jméno na seznamu.

Franc pohřbil Jendu někde u Sextenu. Malá dřevěná destička s iniciálami, zakopaná do štěrku. Emil zmizel při jedné noční hlídce. Možná ho vzali Italové. Možná spadl. Možná už prostě nemohl.

Franc se nedíval. Jen si napsal do paměti jejich jména. Aby nezapomněl, že kdysi nebyl sám.

Nemoci kosily víc než kulky. Průjem, tyfus, omrzliny, vředy. Někdy leželo v jeskyni deset mužů a ani jeden neměl sílu mluvit. Jen hleděli do tmy a čekali, jestli přijde další ráno.

Naděje se smrskla na jediné slovo: "domů". A i to bylo někdy moc.

Postup na jih byl pomalý a únavný. Po Caporettu, když se fronta posunula, sestoupili z hor do nižších poloh. Cílem byla Piava. Všude bláto, voda, hmyz. Kulky pískaly ze všech stran. Ale proti horám – to byl aspoň pohyb. A s pohybem přišla naděje, že se to možná blíží ke konci.

Franc psal domů méně než dřív. Neměl sílu lhát. A pravdu napsat nemohl. Jednou, na podzim 1917, napsal jen krátce:

„Je mi zima. Ale ještě jsem tady.“

Bylo dusno. Ne horkem – ale tím zvláštním těžkým tichem, které občas přichází před bouřkou nebo smrtí. Piava tekla černá a silná, rozvodněná jarním táním, a z druhého břehu občas štěkl kulomet, jen tak, naprázdno. Z dlouhé chvíle, z nudy, ze zvyku.

Franc seděl opřený o provizorní stříšku z pytlů a koukal do bláta pod sebou. Poslední zbytek suchých ponožek měl přivázaný na opasku. Nad hlavou zakroužil zvuk motoru – nízko letící italský letoun. Nikdo ani nezvedl hlavu.

Letáků se poslední dobou sneslo dost. Nejdřív jim nikdo nevěřil. První, co našli, byl zmáčený papír s velkým nápisem:

„Češi a Slováci! Nepokračujte v bratrovražedné válce! Přejděte k nám, bojujte za svou zemi!“

Většina vojáků se tehdy zasmála. Jeden to spálil, jiný použil jako podložku pod mokrou čutoru.

Ale pak jich začalo přibývat. Další den. A zase další. Některé byly psané jako dopisy z domova. Jiné jako výzvy. A pak přišel jeden, který zůstal viset na kmeni stromu za zákopem – v obálce se suchým listem lípy. To už se nikdo nesmál.

Večer se sešli – Franc, Vláďa a jeden nový kluk jménem Kašpar, kterého přidělili k jejich četě. Měl hluboký hlas a oči jako člověk, co už něco ví.

„Viděls ten poslední?“ zeptal se Kašpar tiše.

Franc kývl.

„Možná to není jen propaganda. Možná je to… cesta ven.“

„Zbabělost,“ utrousil Vláďa. Ale ani on nemluvil tvrdě. Jen unaveně.

„Zbabělost je posílat nás přes tu řeku s holýma rukama,“ řekl Franc.

A pak dodal, tišeji: „Jenda by to pochopil.“

Seděli dlouho beze slov. Jen vzdálené rachocení kanónů dopadalo na noční ticho jako ozvěna světa, který už neměl pravidla.

Další den přinesl víc než jen leták. Přinesl rozkaz o předsunutí jednotky směrem k řece. Nad hlavami jim hvízdaly dělostřelecké granáty z vlastních pozic – příprava na ofenzivu.

Všichni věděli, že tentokrát nepůjde jen o přestřelku. Půjdou přes řeku. V bahně, pod kulomety, v ohni. Mnozí z nich už měli prázdné oči. Jiní urputně čistili zbraně, jako by chtěli mít pod kontrolou aspoň něco.

Franc seděl ve výklenku, listoval pomalu letákem a přemýšlel.

Není to zbabělost. Je to volba.

Ne hrdinství. Ne zrada. Jen snaha přežít, a možná – možná jednou bojovat jinak. Za sebe. Za domov. Ne za trůn, který už nemá nohy.

Vítr foukal od jihu. Vlhký, těžký, jako by nesl prach z jiného světa. Ze břehu bylo slyšet rachot provizorního mostu, který jejich ženisté stavěli pro ranní útok. Zítra měli přejít řeku. A většina se tvářila, jako by to nic neznamenalo.

Franc se připlížil do zákopu vedle. Seděli tam Vláďa a Kašpar, oba potichu, bez cigarety, bez smíchu.

„Mluvil jsem se starým desátníkem,“ řekl Kašpar po chvíli. „Prý v sektoru nalevo Italové berou zajatce. Někdy i celou četu. Žádný výslech, jen odvést dozadu.“

Franc přikývl.

„A ty?“ zeptal se Vláďa tiše.

Franc chvíli mlčel.

„Nevím. Ale jestli zítra vyrazíme přes řeku…“

Nedopověděl. Ani nemusel. Všichni věděli.

Seděl s helmou na kolenou a díval se na zmačkaný leták, který někdo hodil stranou. Už ho ani nečetl. Slova se opakovala – národ, svoboda, boj za sebe. Ale on nehledal žádnou vznešenou myšlenku. Jen cestu, jak přežít.

Zhluboka se nadechl. Všechno v něm křičelo slova, která před pár dny pronesl Vláďa: "Zbabělost." Zároveň věděl, že pokud zítra vkročí do té řeky, je konec. Nebude záležet na síle, na rychlosti ani na disciplíně. Italové je budou mít jak na dlani. Kolik z nich kulka mine? A bude on mezi těmi šťastnými?

Ta noc byla dlouhá. Stál na stráži, sledoval světla na italském břehu. V dálce štěkl pes. V hlavě mu běžely obličeje – Jenda, Emil, matka, Fanka… A Pepík. Ztracený někde na ruské frontě. Žije? Nebo je už mrtev? A rozhodnutí, které se v něm stalo tichou pravdou.

TM KB 7/25 - Zeměpis

Pokračování příště...

Pokud se vám můj styl psaní líbí, můžete také navštívit FB stránku věnovanou propagaci připravované knihy historických příběhů - jiných, než zde a dosud nikde nepublikovaných. Jsou inspirovány archeologickými nálezy, útržky prastarých legend i doloženými historickými událostmi. Najdete tam informace o knize, o inspiracích, i úryvky z příběhů. Těším se, že se tam budeme spolu potkávat častěji.