Pokus o beletrizovanou rekonstrukci válečných let mého pradědečka. Částečně vycházím ze známých faktů, část je domyšlená na základě dobových zvyklostí a všeobecných informací o průběhu války, zbytek je moje vlastní fantazie.
Dveře zarachotily, když je otevřel obecní posel. Četník. Beze slova. Vešel, položil na stůl obálku a kývl. „Z rozkazu c. a k. vojenského velitelství. Dne patnáctého května se má pan František Kyša. dostavit k odvodnímu řízení v Brně.“
Píše se rok 1690. Nad srbskými vesnicemi se znovu stahují temná mračna. Po několika letech naděje, kdy Habsburkové osvobodili část Balkánu zpod osmanské moci, se situace obrací. Válka s Francií nutí císaře Leopolda stáhnout vojsko zpět za Dunaj. V kraji, kde vládla naděje a vděčnost za svobodu, se rozléhá tichý strach. Lidé vědí, co znamená návrat Turků. Ne z doslechu – ale z paměti.
Když se ten večer všichni po práci sešli doma, seděl starý otec rodiny na lavici shrbený, ale s pohledem pevně upřeným do ohně. „Viděl jsem, co udělali posledně,“ mluvil tiše, ale neústupně. „Vraceli jsme se po týdnech v lesích, vesnice vypálená, ženy odvlečené. A můj bratříček – měl osm let – odvedli ho. Nikdy jsme ho už neviděli. Ty jejich prokleté janičářské školy...“ Odmlčel se, ale pak pohlédl na dvouletého vnuka, který si hrál na podlaze u jeho nohou. „Jiří, nechceš přece, aby tohle čekalo i jeho. A ty, Štěpáne – co vaše Kateřina?“
