Kámen v hlubinách - úryvky

Ukázky z povídky Kámen v hlubinách, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována nálezem pazourku z mladší doby kamenné - jediného artefaktu z této doby dosud nalezeném na území naší obce.  

 

Ruce měla jemné, ale pevné. Když ho brala za paži, aby se podívala na ránu, sykl – ne z bolesti samotné, spíš z překvapení, že se jí nebrání. Ještě před pár dny by nedovolil nikomu se tak přiblížit. Jí teď dovolil všechno.

Z váčku u pasu vytáhla drcené listy. Voněly štiplavě, pryskyřičně. Bez slova mu je přitiskla na zranění, kde je jednou rukou přidržovala, zatímco druhou utrhla snad největší lupen, na který z místa dosáhla. Přikryla s ním ránu i s bylinkami a přichytila tenkým provázkem spleteným ze stébel trávy, který bůhvíodkud vylovila.

Osudný šíp - úryvky

Ukázky z povídky Osudný šíp, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována smírčím křížem a soudním zápisem z roku 1430, který se k němu váže. Jan ze Srbců, Pavel, Matyáš, Zbyněk, Jan z Kravař... To jsou lidé, kteří  v té době a v těchto místech skutečně žili. Jejich příběh a vztahy jsou mou autorskou fikcí.

Pavel Nečas, muž v tmavém kabátci a s tváří, kterou už vítr a čas stačil vytesat do vrásek, se zastavil u vchodu a chvíli syna pozoroval. Pak si sedl naproti, pomalu – jako když nechce nikoho vyrušit.

„Jene, už jsi přemýšlel, kde budeš za rok?“ zeptal se bez úvodu.

Jan se usmál. „Na koni. Možná u olomoucké posádky, možná v Uhrách. Možná s vínem ve sklepě…“ natáhl se a zívl. Ale jak se podíval na otce, úsměv mu z tváře zmizel.

„Kateřina z Mořic je jediná dcera Jana z Kravař. Víš, co to znamená? Jan zaváhal. „Chápu… Je to dobrá nevěsta.” Odlmčel se a nejistě dodal: “Pro tebe…”

Rozhodnutí

Franc s Jendou zůstali sami. Ostatní kluci šli pro vodu, někdo další byl na hlídce. Přehazovali pytle se střelivem za stanem, když mezi hlínou a kamením zahlédli zmuchlaný papír. Franc se sehnul, narovnal ho a podal Jendovi. „Zase jeden.“
Jenda ho rozložil a četl nahlas, ale tiše, skoro šeptem:

„Vojíne český – vojíne slovácký!
Neslyšíš písně: Kde domov můj? Odhoď zbraně a přejdi řeku!
Tvoji bratři od legie Tě očekávají.“

U řeky

Bylo mu deset. Ten rok poprvé dostal vlastní škrpály – žádné po bráchovi, ale nové, tvrdé, neohnuté. Šoupal v nich nohama po chodníku a tvářil se, že mu nevadí, jak ho dřou. V létě se přece nebrečí. V létě se běhá, skáče a chodí až tam, kam se dospělí nedívají.

Šel ulicí, z dlažby sálalo horko a téměř všude byla okna dokořán. U mostu zabočil na pěšinu na nábřeží. Hluk města zůstal za ním, domy ustoupily nízké trávě a mezi křovím líně tekla řeka. Klidná hladina uměla klamat – vypadala měkce, skoro jako hedvábí. Ale pod ní proud zatahoval jako neviditelná ruka.

Na Piavu a zpět (1. část)

Pokus o beletrizovanou rekonstrukci válečných let mého pradědečka. Částečně vycházím ze známých faktů, část je domyšlená na základě dobových zvyklostí a všeobecných informací o průběhu války, zbytek je moje vlastní fantazie.

Byl začátek května roku 1916. Louky za Snovídkami začínaly kvést žlutě a bíle, po deštivém týdnu se konečně otevřelo nebe. Franc seděl u stolu s matkou, pil meltu a prsty si hladil ztvrdlé mozoly z jarní orby. Dům byl tichý. Od chvíle, kdy Pepík zmizel na ruské frontě, se u nich mluvilo málo a šeptem.

Dveře zarachotily, když je otevřel obecní posel. Četník. Beze slova. Vešel, položil na stůl obálku a kývl. „Z rozkazu c. a k. vojenského velitelství. Dne patnáctého května se má pan František Kyša. dostavit k odvodnímu řízení v Brně.“