Osudný šíp - úryvky

Ukázky z povídky Osudný šíp, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována smírčím křížem a soudním zápisem z roku 1430, který se k němu váže. Jan ze Srbců, Pavel, Matyáš, Zbyněk, Jan z Kravař... To jsou lidé, kteří  v té době a v těchto místech skutečně žili. Jejich příběh a vztahy jsou mou autorskou fikcí.

Pavel Nečas, muž v tmavém kabátci a s tváří, kterou už vítr a čas stačil vytesat do vrásek, se zastavil u vchodu a chvíli syna pozoroval. Pak si sedl naproti, pomalu – jako když nechce nikoho vyrušit.

„Jene, už jsi přemýšlel, kde budeš za rok?“ zeptal se bez úvodu.

Jan se usmál. „Na koni. Možná u olomoucké posádky, možná v Uhrách. Možná s vínem ve sklepě…“ natáhl se a zívl. Ale jak se podíval na otce, úsměv mu z tváře zmizel.

„Kateřina z Mořic je jediná dcera Jana z Kravař. Víš, co to znamená? Jan zaváhal. „Chápu… Je to dobrá nevěsta.” Odlmčel se a nejistě dodal: “Pro tebe…”

Rozhodnutí

Franc s Jendou zůstali sami. Ostatní kluci šli pro vodu, někdo další byl na hlídce. Přehazovali pytle se střelivem za stanem, když mezi hlínou a kamením zahlédli zmuchlaný papír. Franc se sehnul, narovnal ho a podal Jendovi. „Zase jeden.“
Jenda ho rozložil a četl nahlas, ale tiše, skoro šeptem:

„Vojíne český – vojíne slovácký!
Neslyšíš písně: Kde domov můj? Odhoď zbraně a přejdi řeku!
Tvoji bratři od legie Tě očekávají.“

U řeky

Bylo mu deset. Ten rok poprvé dostal vlastní škrpály – žádné po bráchovi, ale nové, tvrdé, neohnuté. Šoupal v nich nohama po chodníku a tvářil se, že mu nevadí, jak ho dřou. V létě se přece nebrečí. V létě se běhá, skáče a chodí až tam, kam se dospělí nedívají.

Šel ulicí, z dlažby sálalo horko a téměř všude byla okna dokořán. U mostu zabočil na pěšinu na nábřeží. Hluk města zůstal za ním, domy ustoupily nízké trávě a mezi křovím líně tekla řeka. Klidná hladina uměla klamat – vypadala měkce, skoro jako hedvábí. Ale pod ní proud zatahoval jako neviditelná ruka.

Na Piavu a zpět (1. část)

Pokus o beletrizovanou rekonstrukci válečných let mého pradědečka. Částečně vycházím ze známých faktů, část je domyšlená na základě dobových zvyklostí a všeobecných informací o průběhu války, zbytek je moje vlastní fantazie.

Byl začátek května roku 1916. Louky za Snovídkami začínaly kvést žlutě a bíle, po deštivém týdnu se konečně otevřelo nebe. Franc seděl u stolu s matkou, pil meltu a prsty si hladil ztvrdlé mozoly z jarní orby. Dům byl tichý. Od chvíle, kdy Pepík zmizel na ruské frontě, se u nich mluvilo málo a šeptem.

Dveře zarachotily, když je otevřel obecní posel. Četník. Beze slova. Vešel, položil na stůl obálku a kývl. „Z rozkazu c. a k. vojenského velitelství. Dne patnáctého května se má pan František Kyša. dostavit k odvodnímu řízení v Brně.“

Útěk za svobodou

Píše se rok 1690. Nad srbskými vesnicemi se znovu stahují temná mračna. Po několika letech naděje, kdy Habsburkové osvobodili část Balkánu zpod osmanské moci, se situace obrací. Válka s Francií nutí císaře Leopolda stáhnout vojsko zpět za Dunaj. V kraji, kde vládla naděje a vděčnost za svobodu, se rozléhá tichý strach. Lidé vědí, co znamená návrat Turků. Ne z doslechu – ale z paměti.

Když se ten večer všichni po práci sešli doma, seděl starý otec rodiny na lavici shrbený, ale s pohledem pevně upřeným do ohně. „Viděl jsem, co udělali posledně,“ mluvil tiše, ale neústupně. „Vraceli jsme se po týdnech v lesích, vesnice vypálená, ženy odvlečené. A můj bratříček – měl osm let – odvedli ho. Nikdy jsme ho už neviděli. Ty jejich prokleté janičářské školy...“ Odmlčel se, ale pak pohlédl na dvouletého vnuka, který si hrál na podlaze u jeho nohou. „Jiří, nechceš přece, aby tohle čekalo i jeho. A ty, Štěpáne – co vaše Kateřina?“