Bratři na cestě - úryvky

Ukázky z povídky Bratři na cestě, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována stavovským povstáním a bitvou na Bílé hoře... Mořické panství v té době patřilo Bedřichu Vilému ze Žerotína, který měl štěstí. Popravy byl ušetřen, ale přišel o své državy, vč. Mořic. Z těch dob nejsou žádné dokumenty o prostém lidu, ale je více než jisté, že i z Mořic bylo pár mužů odvedeno aby bojovali na straně českých stavů. Kolik jich odešlo? A kolik z nich se vrátilo? V postavách Jana a Jiřího jsem chtěla připomenout jejich osudy a uctít jejich památku.

 

Ves se ztišila, když k ní od silnice zamířila trojice jezdců. Jeden měl šedou halenu, druhý kord u boku a třetí, ten s ptačím nosem a pergamenem v ruce, sesedl už u fary. V patách jim šel hajný – místní, ale s tvrdýma očima. Lidé se stáhli, ženy chytly děti a muži hleděli do země. Už i sem se doneslo, že v Olomouci se něco chystá, že šlechtici se bouří, že země půjde proti císaři. Dosud to bylo tak vzdálené… Ale teď… Verbíři jsou tu. Přišli vybírat krev pro panský marš.

Síla slova - úryvky

Ukázky z povídky Síla slova, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována křížem u hřbitova, o němž lidé léta věřili, že byl zasazen na památku Cyrila a Metoděje. Dnes víme, že pravda je jiná, ale to, že se kříži říká Baba naznačuje, že na pověsti by mohlo být zrnko pravdy. Tak se totiž skutečně říkalo křížům na místech, kde se věrozvěsti zastavili. Původní kříž nejspíš zmizel, proměnil se v hromádku písku... Ale pověst žila dál.

 

Dým stoupal z kamenných pecí, psi štěkali a děti honily slepice kolem studny. Nad tím vším se zvedala dřevěná tvrz vladyky Ctirada – muže, jenž byl v očích vesničanů víc než pánem. Byl jejich ochráncem, soudcem, hlasem předků…

Věděl, co se ve světě děje – nebo alespoň tušil víc než ostatní. A právě teď, v tichu, jež předcházelo slavnosti, vážil zprávy, které k němu přišly z jihu.

Mluvily o knížeti Rostislavovi, který se postavil proti franským kněžím a jejich latině, a hledal jiné, kteří by mohli lidu přinést slovo Boží – ale v řeči, které rozumí. A prý se dva takoví našli. Bratři z dalekého východu, učenci a mniši, nesoucí knihu a písmo pro slovanský lid.

Kámen v hlubinách - úryvky

Ukázky z povídky Kámen v hlubinách, která je součástí mé knihy Probuzené vzpomínky. Je inspirována nálezem pazourku z mladší doby kamenné - jediného artefaktu z této doby dosud nalezeném na území naší obce.  

 

Ruce měla jemné, ale pevné. Když ho brala za paži, aby se podívala na ránu, sykl – ne z bolesti samotné, spíš z překvapení, že se jí nebrání. Ještě před pár dny by nedovolil nikomu se tak přiblížit. Jí teď dovolil všechno.

Z váčku u pasu vytáhla drcené listy. Voněly štiplavě, pryskyřičně. Bez slova mu je přitiskla na zranění, kde je jednou rukou přidržovala, zatímco druhou utrhla snad největší lupen, na který z místa dosáhla. Přikryla s ním ránu i s bylinkami a přichytila tenkým provázkem spleteným ze stébel trávy, který bůhvíodkud vylovila.

Rozhodnutí

Franc s Jendou zůstali sami. Ostatní kluci šli pro vodu, někdo další byl na hlídce. Přehazovali pytle se střelivem za stanem, když mezi hlínou a kamením zahlédli zmuchlaný papír. Franc se sehnul, narovnal ho a podal Jendovi. „Zase jeden.“
Jenda ho rozložil a četl nahlas, ale tiše, skoro šeptem:

„Vojíne český – vojíne slovácký!
Neslyšíš písně: Kde domov můj? Odhoď zbraně a přejdi řeku!
Tvoji bratři od legie Tě očekávají.“

U řeky

Bylo mu deset. Ten rok poprvé dostal vlastní škrpály – žádné po bráchovi, ale nové, tvrdé, neohnuté. Šoupal v nich nohama po chodníku a tvářil se, že mu nevadí, jak ho dřou. V létě se přece nebrečí. V létě se běhá, skáče a chodí až tam, kam se dospělí nedívají.

Šel ulicí, z dlažby sálalo horko a téměř všude byla okna dokořán. U mostu zabočil na pěšinu na nábřeží. Hluk města zůstal za ním, domy ustoupily nízké trávě a mezi křovím líně tekla řeka. Klidná hladina uměla klamat – vypadala měkce, skoro jako hedvábí. Ale pod ní proud zatahoval jako neviditelná ruka.