Bylo mu deset. Ten rok poprvé dostal vlastní škrpály – žádné po bráchovi, ale nové, tvrdé, neohnuté. Šoupal v nich nohama po chodníku a tvářil se, že mu nevadí, jak ho dřou. V létě se přece nebrečí. V létě se běhá, skáče a chodí až tam, kam se dospělí nedívají.
Šel ulicí, z dlažby sálalo horko a téměř všude byla okna dokořán. U mostu zabočil na pěšinu na nábřeží. Hluk města zůstal za ním, domy ustoupily nízké trávě a mezi křovím líně tekla řeka. Klidná hladina uměla klamat – vypadala měkce, skoro jako hedvábí. Ale pod ní proud zatahoval jako neviditelná ruka.
